Existuje pojem národní kinematografie. Francouzi, Němci, Britové nebo Američané jsou pyšní na své výtvory a prezentují je v důstojných prostorách. Česká kinematografie je jedna z nejstarších, ale své muzeum nemá. Jak je to možné?
Není to tak dlouho co jsem navštívil Muzeum filmu v Berlíně. Zaujala mě tam rafinovanost expozice a její faktografická vyváženost. Při jejím procházení se mi však místy dělalo úzko. Němci se nebojí své minulosti a ukazují jí i v hrůzných podobách. Historie českého filmu není procházka růžovým sadem a pokud by se k expozici přistupovalo stejně jako v Německu vyvolávalo by to nemalé skandály. Na druhou stranu by to jistě stálo za to a skutečnost, že Česká republika nemá své muzeum filmu je další smutná vizitka české kultury.
A přitom se v českém filmu dají expozicí přiblížit úžasné filmové momenty, navíc máme spoustu vynikajících
tvůrců v řadě oborů - herci, režiséři, vyhlášená česká kameramanská škola a hlavně spoustu fenomenálních
titulů jako národní kulturní poklad v podobě vybraných filmů Františka Vláčila,
pánů Kadára a Klose, Jiřího Menzela, Vojtěcha Jasného, Otakara Vávry,
Věry Chytilové, Jaromila Jireše, Miloše Formana, Juraje Herze nebo Jana Švankmajera. A to samozřejmě
nesmíme zapomínat na otázky zlaté éry Barrandova, skvostnou Novou vlnu šedesátých let
a některé mezinárodně mimořádně úspěšné tituly.
Otázkou zůstává jak bychom se byli schopni vyrovnat se stinnými kapitolami českého filmu - korupční
skandály, kolaborace s nedemokratickými režimy, potupná likvidace nepohodlných umělců,
skandální postoje některých legendárních českých rodin, které pořád zasahují
do veřejného života, pranýřování na ulicích, propagandistické tituly z české historie u kterých
mrazí, ale hlavně trezorové příběhy některých úžasných filmů.
Němci otázku Leni Riefenstahlové a nacismu vyřešili po svém.
V muzeu se dozvíte o skvělých technických paramentrech jejího legendárního Triumfu vůle,
který položil základy sportovním přenosům a reklamě, a v jakýchsi kovových boxech
se ukrývají záběry z nacistických propagand a dokumenty svědčící o bonzáctví mezi filmaři.
Česká republika nemá své muzeum filmu. Byl by někdo ochoten podívat se pravdě do očí a říct máme
skvělou kinematografii, ale Marketu Lazarovou, Skřivánky na niti, Ucho nebo Všechny dobré rodáky jsme
zazdili? A co třeba takový Major Zeman nebo Žena za pultem?
Český film je naprosto exemplární ukázkou historie 20. století se všemi dopady filmových útvarů na běžné lidi. Je to aktuální, živé a nesmírně citlivé téma. Obávám se, že příštích pár let důstojné muzeum českého filmu nebude, i když se o tom jeden čas docela mluvilo. A podle mě je to hodně velká škoda.
