V českých kinech bylo letos uvedeno již 8 dokumentárních filmů a příští rok bude tento trend pokračovat. V rámci Českých lvů bude opět udělena kategorie o nejlepší dokument a letos také poprvé bude moci Česká republika vyslat svého kandidáta na Oskara v této kategorii.
Samé dobré zprávy? Jak se to vezme. Dramatický pokles tuzemské hrané tvorby, který vedl už i naše jinak nečinné Ministerstvo kultury (MK) k reflexi akceptovat rozhodnutí Evropské komise, že filmová tvorba není pouze byznys, ale i umění, které je jednou z priorit Evropské unie. MK zavedlo investiční pobídky, které mají dát elektrošoky po smrtelném infarktu nejen tuzemské tvorbě, ale zároveň vyslat stimuly i zahraničním štábům, které několik let investovaly miliardy korun v sousedním Německu, kde podpořily významnou měrou sektor služeb a dnes zažívají boom filmové turistiky. Tato skutečnost je bohužel stále nedostatečně vysvětlována veřejnosti, stejně jako celý systém investičních pobídek.
Letošní rok je v našich kinech skutečně tristní. Vzhledem k již vysokému datu a výhledu premiér se totiž v kinech prosadilo zoufale málo filmových novinek. Je však třeba konstatovat, že tak málo tuzemských filmů tady velice dlouho nebylo. Pouze 14 tuzemských snímků, včetně již avizovaných dokumentů, se umístilo ve sledovaných tabulkách Unie filmových distributorů a to je hluboko pod dlouhodobým průměrem.
Z hraných filmů se výrazně prosadilo 5 hraných novinek – Ženy v pokušení Jiřího Vejdělka, Kajínek Petra Jákla, Doktor od jezera hrochů Zdeňka Trošky, Kuky se vrací Jana Svěráka a Román pro muže Tomáše Bařiny. Neslavně dopadla pohádka Dešťová víla Milana Cieslara, kterou tak jistě brzy uvidíme na obrazovkách ČT a smutně propadl i vydařený film Radima Špačka Pouta s letošním nejlepším mužským hereckým výkonem Ondřeje Malého v hlavní roli. Zvláštní kategorií je pak nízkorozpočtový film Největší z Čechů, který natočil Robert Sedláček a jehož jakoukoliv návštěvnost snad nikdo nemohl ani očekávat. Zajímavé je, že kolega bloger Chromý to přesně vystihl ve své recenzi na tento film, kterou na idnesu četlo mnohem více lidí než nakonec přišlo do kina.
Nabídka domácích filmů, které jsou domácím obecenstvem vyžadovány byla letos mizivá. Česko patří společně s Itálií a Francií k zemím, kde jsou domácí filmy tradičně v návštěvnosti daleko před vycizelovanými hollywoodskými prefabrikáty a k tomu jistě vede i snaha uvádět do kin ,,alespoň“ dokumentární tvorbu. Nejvýraznějším diváckým úspěchem se tak stal silně emocionální zážitek Katka Heleny Třeštíkové, který byl ovšem podpořen již uvedením významné části v televizi a diváci dychtili po pokračování příběhu. Navíc byla filmu uměle zvyšována návštěvnost účastí středních škol.
Nic to ovšem nemění na skutečnosti, že Katka je mimořádný dokument. Podstatně zarážející jsou dokumenty Oko nad Prahou a Český mír, které patří svévolnou manipulací faktů do společenských agitek ála Michael Moore. V případě Českého míru cíleně a v případě Oka nad Prahou tomu důvodu nerozumím. Dokument Nebe Peklo Davida Čálka, který ze společenské agitky nemůže být obviňován ani náhodou, protože pojednává o sexuálně perverzních lidech je sice pravověrným dokumentem, ale je stejně jako Katka součástí televizního dokumentárního cyklu soukromé televize. Malá noticka k posledně jmenovanému filmu. V recenzi jedné mladé kolegyně pro nejmenovaný kulturní týdeník autorka uvádí, že když se jedna z aktérek nechá zavěsit na háky, tak před ní musí mít člověk respekt. Tak možná nakonec i Nebe Peklo je společenskou agitkou :- ).
Bylo by však mylné domnívat se, že dokumentární filmy nejsou pravidelnými účastníky kinodistribuce, protože opak je pravdou. Od doby, co je téměř v každém slušném kině i videoprojektor jsou dokumenty na DVD pravidelnou součástí programů. Je i stejně mylné domnívat se, že návštěvnost dnešních dokumentů je vyšší než dříve. Dříve uvedené dokumenty měly návštěvnost srovnatelnou, někdy i vyšší – vzpomeňme Ženy pro měny, Česká Rapublica a především Občan Havel.
Otázka zda je tuzemská tvorba úžasná nebo zoufalá nemůže mít jednoznačnou odpověď. Kinematografie je po jednorázovém stimulu vlády Mirka Topolánka podfinancována (od 25. března 2009 se v této věci nedělalo nic) a Miroslav Kalousek investiční pobídky dlouhodobě odmítal jako nesystémové. Když v létě zázračně obrátil a začal hovořit o tom, že bude raději financovat kulturu než lidi, kteří zneužívají sociální dávky, bude konečné vyřešení financování kinematografie téma na pořadu dne až po plošných škrtech a vyrovnání veřejných rozpočtů.
Drtivá většina produkcí je financována ze soukromých peněz, z toho velké procento přichází od zahraničních investorů, kterým je osud české kinematografie jako celku srdečně ukradený. MK by mělo alespoň zvládnout projekt restaurování vynikajících českých filmů, který je připraven a který je dnes u ledu. Je bez debat, že následné vydání těchto projektů na komerční trh celou investici bez problémů pokryje obnovenými premiérami, prodejem nosičů a televizními právy. Pokud se nestane minimálně tento počin je nejvyšší čas tuto instituci prohlásit za zbytečnou a zrušit, následně kompetence transformovat tam, kde se budou nezbytné projekty realizovat.
