Jeden z nejlepších domácích filmů byl před lety vybrán Ministerstvem kultury k digitalizaci a přestože k tomu zatím nedošlo, jistě nebude od věci si tento klasický film připomenout.
Čeští Laurel a Hardy
Na každé vesnici se najde nějaký prosťáček Boží. V Křečovicích je to Otík (János Bán). Kluk, který se na nic nehodí, nikdo ho nemá příliš v oblibě a kdyby neměl střechu nad hlavou, tak by ho tam asi nikdo netoleroval. Otík pracuje v místním JZD a za parťáka má svůj pravý opak. Tím je malý a kulatý řidič Pávek (Marián Labuda), který je proti němu ryzí praktik. Vesnice si žije relativně klidným obdobím, ale do Otíka si všichni promítají své vlastní představy o životě.
Podle docela zajímavé legendy byla Vesničko, má středisková vlastně jen filmem, který vznikl ze šlendriánu. Zdeněk Svěrák prý dostal vyplacený dvojnásobný honorář za scénář k filmu Na samotě u lesa na Barrandově a bylo potřeba, aby odevzdal nějaký projekt a nemusel tak vracet peníze. Svěrák zasedl a sepsal synopsi k filmu ,,Ta naše vesnička česká“ o české národní povaze.
Ukázalo se, že látka táhne a Svěrák dostal objednávku napsat celý scénář. Dramaturgem projektu byl Václav Šašek, který Svěrákovi poradil, aby rozvinul postavu doktora Skružného a podle Dostojevského nápadu s Idiotem nakládal stejně i s Otíkem, kterému se v první verzi scénáře přezdívalo Plachťák.
Film pracuje s ansámblem herců a kolektivním hrdinou, protože nebylo povoleno vystavět film jenom kolem postavy Otíka. Zdůvodnění totalitní cenzury znělo, že retardovaný člověk nemůže být postavou komedie. Jak hluboce se dramaturgové mýlili! Již za pár let filmy Forrest Gump a Jmenuji se Sam okouzlí doslova celý svět.
Otíka našli filmaři až v Maďarsku, kde Jiří Menzel režíroval na divadle. Herec János Bán svou roli vzal velmi zodpovědně. Studoval chování mentálně retardovaných lidí a nechal si vyrobit speciální zubní protézu.
Zajímavé je, že se Bán s Menzelem setkával pravidelně již osm let před premiérou filmu na různých festivalech. Bán se také kamarádil s herci z legendárního Činoherního klubu, který pravidelně jezdíval na zahraniční festivaly. Podobně se k tomuto filmu dostal i Marián Labuda. Menzel se znal s Labudou dokonce již od roku 1970. Labudovi roli ve filmu sice sliboval, ale nikdy pro něj nic neměl a nakonec ho obsadil navzdory přání Zdeňka Svěráka. Druhý den natáčení Labudovi Svěrák řekl:,,No ano, já vás znám…No, Jirka Menzel říká, že máte dobré srce, tak uvidíme.“ Ve scénáři byl totiž Pávek spíš hromotluk a Menzel rozdílné postavy obou herců využil jako celosvětového známého kontrastu komického dua z němých filmů Laurel a Hardy. Mimochodem právě tímto zaujal zahraniční kritiku, která duo uznala jako zdroj laskavého humoru.
Film se natáčel v obci Křečovice na Sedlčansku a snad se na mě jeho obyvatelé nebudou zlobit, když prozradím i tento vlastní zážitek, kterému se směji již 19 let. Nedaleko Křečovic jsem jezdil na skautský tábor a dohodli jsme se s tamějším zemědělským družstvem, že pro ně uděláme brigádu výseče v silážní jámě. Při jedné návštěvě kanceláře v roce 1994, která je zobrazená ve filmu jako kancelář vedoucího, jsme otevřeli sektorovou skříňku, kam se dávají láhve jako prezenty. A co myslíte? Byly tam.
Filmařský štáb s domorodci doslova splynul a na výsledném filmu a atmosféře je to rozhodně vidět. Herecky si při vší úctě k ostatním pro sebe doslova ukradl Rudolf Hrušínský, a to zejména dialogem s hypochondrem Bedřichem (Jiří Lír). Když se mu laskavý doktor snaží pomoci překonat jeho problémy a negativní sklon k životu zakončí dialog touto nádhernou větou:,,Tak víš, kam jeď? Jeď do Pelhřimova, prohlídni si krematorium, ať víš, do čeho jdeš, hm? Další!“ Vtip, který po uvolnění Spalovače mrtvol dostává zcela nový význam má drobnou vadu v tom, že v Pelhřimově krematorium není.
Film se stal okamžitě po uvedení do kin absolutním hitem a podobného smýšlení byli diváci jak v okolních zemích, tak v USA, kde se film probojoval až do oskarových nominací za nejlepší zahraniční film. Ve své době byl také absolutně nejprodávanějším českým filmem do zahraničí. Vesničko, má středisková se právem zapsala do dějin české kinematografie jako komorní velkofilm o lidských emocích, vztazích a téhle zemi. Každé její uvedení na televizních obrazovkách provází vždy velký zájem diváků.
Československo 1986, 100 minut, 1.37:1, 35 mm, barevný
režie: Jiří Menzel, scénář: Zdeněk Svěrák, kamera: Jaromír Šofr, hudba: Jiří Šust, střih: Jiří Brožek, hrají: János Bán, Marián Labuda, Rudolf Hrušínský, Petr Čepek, Libuše Šafránková, Jan Hartl
Nominace na Oskara za nejlepší zahraniční film
