Středověký příběh Údolí včel Františka Vláčila je sice často považován za ten "druhý" film po Marketě Lazarové, ale je vůbec správné o něm takto uvažovat?
13. století. Rytíř se znamením křižáckého červeného kříže Ondřej z Vlkova (Petr Čepek), se rozhodne vrátit do rodného kraje mlékem a strdím oplývajícím. Jeho vzpomínky na domov nejsou sice radostné, ale stesk po domově je silnější než on. V patách mu je jeho nejlepší přítel a především zapálený řádový rytíř Armin von Heide (Jan Kačer), který na jednu stranu Ondřeje obdivuje pro vůli odejít, ale na druhou stranu se mu protiví jeho naprostá ztráta povinnosti.
František Vláčil byl produkčním z Barrandova trnem v oku. Stejně štval i kolegy, kteří natáčeli protirežimní agitky. Byl osamělým ostrovem na rozbouřeném moři, člověk se svou vizí a silnou individualitou. Přiznejme si, že i většina tvůrců Nové vlny byly levicově orientovaní a Vláčil se o politiku zajímal pramálo. Vladimír Körner, jehož monumentální dílo dokázalo, že si klade ty nejzásadnější existenciální otázky nalezl s Vláčilem společnou řeč, ačkoli ani jejich setkání nemohlo být zcela bezproblémové.
Není veřejným tajemstvím, že Vláčil téměř zruinoval Československý státní film, čímž si nadělal spoustu nepřátel jak mezi lidmi ,,zvláštního ražení“, tak mezi filmaři. Zkrátka ze společného balíku vytahal až příliš mnoho prostředků. Jedinou možností, jak by mohl Vláčil znovu splynout s davem bylo, kdyby natočil ve stejných kulisách jako Marketu Lazarovou jednoduchý film. Ten jednoduchý film byl jeden z nejlepších českých scénářů všech dob scénář Vladimíra Körnera Údolí včel.
Projekt byl odsouhlasen a nikdo netušil, že Körner je možná ještě větší suverén než Vláčil. Některé lokace se sice využily, ale Körner s Vláčilem se rozhodli natáčet u Baltského moře v písečných dunách, které byly v době natáčení plné nevybuchlých min. Režisér se svým scenáristou se dostávali velmi často do ostrých tvůrčích konfliktů a na obranu Vláčila je třeba říct, že byl pod obrovským tlakem, protože sice připravoval nový film, ale o osudu Markety Lazarové nebyla ještě ani zdaleka rozhodnuto. Pan Körner jednou vyprávěl, jak se Vláčil dal zničehonic na útěk a zmizel v místech, kde bylo minové pole. Po chvilce váhání se ho vydal hledat a našel ho mezi lidmi, jak si opékal maso na ohni a popíjel vodku.
Po dokončení obhlídek nastala potíž s obsazením. Bez nadsázky s Vláčilem odmítla pracovat drtivá většina herců. Jeden z odvážlivců byl Jan Kačer, který v té době působil v legendárním pražském Činoherním klubu.
František Vláčil nabídl obě hlavní role křižáckého dramatu Údolí včel (1967) Janu Kačerovi. Kdyby měly obě postavy stejnou tvář, vynikl by jejich rozpor ještě dramatičtěji. Jenže technicky a finančně to nebylo možné. Kačer nabídl Vláčilovi do filmu služby svých divadelních kolegů. Čepek se chystal na roli Rottgiera (nakonec ho hrál Josef Somr) a při jedné z čtených zkoušek, které se konaly v přítmí zkušebny, řekl polohlasem šest vět. Körnerovy se zježily všechny chlupy a podle hlasu okamžitě poznal svého Ondřeje z Vlkova. Vláčil jeho nadšení zprvu nesdílel, ale za Čepka se přimluvil i Jan Kačer, takže režisér moudře ustoupil.
Samotné natáčení proběhlo v naprostém poklidu. Jedinou hádkou měla být scéna, kdy Vláčil navrhoval podříznout srnku před kamerou a chtěl se dívat jak z ní prchá život. Körner se oprávněně zhrozil a vynadal mu do násilnických tatarů. Vláčil si však scénu prosadil, přestože z mého soudu oprávnění nemá, ale podobné rádoby existenciální scény nalezneme u Ingmara Bergmana a Andreje Tarkovského. Herci se navíc tak vžili do svých postav, že si nestěžovali ani na scény koupání v moři, kdy jejich nahá těla bičovaly přívaly ledové vody studeného Baltského moře.
Údolí včel má fantastickou kameru kameramana Františka Uldricha. Kameraman František Uldrich nechal celou stavbu Vlkova, která byla filmaři dřevěným srubem doplněným rozbořeným kostelem v Kuklově, z horní části překrýt igelitem, čímž docílili měkkého rovnoměrně rozprostřeného světla.
Film se dokončil před Marketou Lazarovou, ale funkcionáři rozhodli, že bude uvedený až po ní. Snímek tedy neskončil oficiálně v trezoru, ale nehrál se. Neprávem zůstal ve stínu Markety Lazarové, která šla do kin téměř souběžně, takže ani nereprezentoval Československo na velkých áčkových festivalech. V nedávné době byl snímek znovuobjeven v Argentině, Španělsku a Velké Británii a naprosto právem se řadí k nejvybroušenějším klenotům domácí kinematografie.
Mně osobně vadí, že někteří humanitní vědci z Velké Británie vykládají film genderovým výkladem a snímek řadí do kategorie gay filmů. Jsem si naprosto jist, že tento výklad je chybný a vyznění snímku tak nikdy nebylo zamýšleno. Scény nahých mužů, které jsou nasnímány velmi decentně mají naprosto jiný, než sexuální podtext.
Díky fanouškům byl snímek digitálně restaurován již drahnou dobu před Marketou Lazarovou, takže jeho DVD, které vyšlo před několika lety je již obrazově vyčištěné.
Československo, režie: František Vláčil, scénář: Vladimír Körner, František Vláčil na motivy románu Vladimíra Körnera Písečná kosa, kamera: František Uldrich, hudba: Zdeněk Liška, střih: Miroslav Hájek, hrají: Petr Čepek, Jan Kačer, Věra Galatíková, Josef Somr, Zdeněk Sedláček, Miroslav Macháček, Zdeněk Kryzánek, Michal Kožuch
97 minut, 2.35:1, černobílý, 35mm
