Jeden z nejdůležitějších filmů historie české kinematografie nabízí kromě poctivého filmařského zážitku také strhující příběh ze zákulisí. Tady je!
Nejlepší profesionální "neherec" Jan Vostrčil
Miloš Forman, Ivan Passer a Jaroslav Papoušek doslova pohořeli při přípravě zakázkového scénáře pro Carla Pontiho ("Zvětšenina", "Silnice") v Itálii a přirozeně se snažili zahraniční neúspěch nějak odčinit. Po návratu z přímořského letoviska Tor Vaiánica a z dosahu drsného producenta Pontiho a hašišem zkouřeného anglického scenáristy se rozhodli napsat něco vlastního v domácím prostředí. Jenže ani doma se tvůrčí blok neprovalil, proto se rozhodli odjet do Vrchlabí. Návštěva tamějšího hasičského bálu jim doslova vyrazila dech. Hasiči pořádali soutěž královny krásy pro nepříliš vzhledné dcery, všichni byli namol opilí a tombola se jevila v celém prostředí poněkud prazvláštně. Pro trojici pozorovatelů se tyto motivy měly stát základem pro jejich nový film.
Ve Vrchlabí už trojice scenáristů, ale slušelo by se říct spíš filmařů, zůstala a splynula s místními. Chodili s nimi na pivo, hráli biliár a během šesti týdnů sestavili první verzi scénáře. Ta se zalíbila legendárnímu šéfovi barrandovské tvůrčí skupiny panu Šeborovi, který vyslal Formana na casting. Probíhal několik týdnů. Forman seděl do zavíračky v místní hospodě a bavil se s místními, které pak do filmu obsazoval. Ve svých pamětech napsaných Janem Novákem k tomu řekl: „Tehdy jsem na to měl ještě játra.“
Není veřejným tajemstvím, že snímek vznikal samozřejmě v rámci Československého státního filmu, ale finančně se na něm podílel i věhlasný italský producent Carlo Ponti, který na film přispěl částkou 80 000 amerických dolarů, která by dnes odpovídala asi milionu dolarů. Díky této sumě měl film odpovídající technickou kvalitu a filmaři si mohli dovolit „elemac“, tedy vozík na kameru s jeřábem, ale hlavně natočit celý projekt na barevný materiál!
Ve filmu neúčinkuje žádný profesionální herec, takže „herci“ byli na ranní šichtě ve fabrice, odpoledne si odpíchli a pak hurá na melouch na natáčení filmu. Točilo se velmi slušných sedm týdnů (dnes maximálně čtyři)!Forman zde uplatnil svoji režijní metodu typickou pro své starší české filmy – nehercům neukazoval text, ale přímo před nimi předehrával celé scény a pak je nechal mluvit vlastními slovy.
Hoří, má panenko byl neskutečně kontroverzní titul z mnoha důvodů. Popisoval totiž „obyčejného českého člověka“ bez příkras, tedy jako člověka společenského, prohnaného, který krade a když se v něm hne svědomí, tak je za to veřejně potrestán. Nedívá se na to dobře, ale s odstupem času je hasičský bál neprofesionálních hasičů možná ještě aktuálnější než dřív.
Problém nastal v okamžiku, kdy se komunistické vládě film znelíbil, protože urážel hasiče. Forman odpověděl, že hasiče neuráží a skutečnou odpověď si ponechal pro sebe. Formanův podstatně větší problém nastal v okamžiku, kdy se snímek promítl Carlo Pontimu a jeho partnerům. Ponti po projekci neřekl ani slovo, odešel a lidé kolem neskrývali rozpačité úsměvy. Následně přišel dopis z Itálie, že Forman nedodržel smlouvu, protože měl film mít 75 minut, a proto chce peníze zpátky. Forman ovšem udělal velkou chybu. Podepsal smlouvu v angličtině, aniž by se ji obtěžoval vůbec přečíst! Valuty však soudruzi jen tak nepustili, a tak vymysleli Formanovi přiměřený trest. „Pontimu si to zaplať, jak chceš ty chytráku.“
Zoufalý Forman neměl ani zdaleka 80 000 amerických dolarů a věděl, že ho čekají pouze dvě věci – konec světové kariéry a kriminál.
A pak to vypuklo. Straničtí funkcionáři přivezli film do Vrchlabí a pustili ho hasičům. Po skončení se ozval jeden z hasičů: „Já teda nevím, soudruzi. Tady soudruh říká, že nás to uráží, ale nepamatujete si, jak to vypadalo, když Jírovům chytnul ten kozí chlívek? Seděli jsme v hospodě a chlastali. Doteď vidím, jak ta Jírovic koza shořela a takhle blbě v tom filmu přece nevypadáme.“
Lidé zatleskali, film se dostal do kin a hrál se i v Praze, což bylo pro podobný typ snímků, který okatě podrýval socialistické zřízení nepřípustné. Bylo léto 1968. Od srpna se už film pochopitelně nehrál, a tak to mělo zůstat příštích 22 let.
Otázka dolarového průšvihu ovšem vyřešena nebyla. Stát peníze vrátit nechtěl, Ponti trval na dodržení a Forman mohl získat maximálně 20 dolarů na dovolenou, ale hlavně neměl co měnit. Zachránili ho kolegové filmaři Claude Berri a Francois Truffaut, kteří peníze zaplatili a film dostali do celosvětové distribuce. Snímek byl nakonec nominován na Oskara za nejlepší zahraniční film a Forman celkem pochopitelně socialistické zřízení definitivně opustil.
Československo, koprodukce Itálie, 1968, mezinárodní název: The Firemen´s Ball, režie: Miloš Forman, scénář: Miloš Forman, Ivan Passer, Jaroslav Papoušek, hudba: Karel Mareš, kamera: Miroslav Ondříček, střih: Miroslav Hájek, hrají: Jan Vostrčil, Josef Šebánek, Josef Valnoha, František Děbelka
73 minut, 1.37:1, 35 mm, barevný
