Chrám svatého Mikuláše na Malé Straně

Dominanta Prahy a jeden z nejkrásnějších kostelů, který snese srovnání s tím nejlepším ze světové architektury klame tělem, vešla by se do něj totiž s přehledem i Petřínská rozhledna.

Chrám sv. Mikuláše na Malostranském náměstí vybudovali Jezuité a provází ho řada půvabných příběhů. Jezuité již jednu důležitou stavbu vybudovali, jak asi správně tušíte, bylo to Klementinum na druhém břehu Vltavy na Starém městě pražském. Jestliže Staré město bylo baštou česky hovořící enklávy, pak za řekou se už od dob Karla IV. usazovali přátelé cizinci, kteří se vždy v Praze těšili výsostného postavení, jež dovedli náležitě ocenit.

Krásně o tom spravuje mladý muž Pierre Bergeron, jenž byl na diplomatické misi Francie a z velmi dlouhé čekací doby na audienci u dvora Rudolfa II. velmi barvitě, avšak věrně popsal život na Malé straně. Jezuité se vždy usazovali na prominentních místech a své smýšlení vyjadřovali i architektonickým stylem. Není veřejným tajemstvím, že fasáda Klementina do Křížovnické ulice byla v Římě přijata se zděšením. Jezuité říkali, že ta zdobnost a maskarony připomínají zámek a nikoli duchovní sídlo. Architekt Orsi se tak zalekl, že by přišel o důvěru jezuitského řádu, že když dostal objednávku na postavení další jezuitské architektury profesního domu jezuitského řádu (dnes MATFYZ), na pozemku bývalého gotického farního kostela stejného zasvěcení, začal se řídit řádovými pravidly snad až příliš. Na Malostranském náměstí totiž najednou vyrostla ohromná krabice a udivení Pražané tehdy říkali, že stavba vypadá jakoby tam šel obr a zapomněl si tam kufr. Co by asi barokní Pražané teprve říkali na funkcionalismus!

Výstavba se opravdu vlekla a důvodů k tomu byla celá řada. Kromě toho, že v zemi řádila cizí vojska a nemilosrdně plenila, tak jistě ani v dobách míru nebylo snadné najít natolik schopného architekta a hlavně urbanistu, který by se dostavby zodpovědně ujal. Těmi pravými se nakonec ukázali otec a syn Dientzenhoferové. Stavební podnikatelé s několikagenerační tradicí a kořeny ve Waldsassenu. Byli to právě oni, kteří jezuity i malostranskou obec přesvědčili, že aby se vyřešila Orsiho „krabice“ bude se potřeba pořádně rozmáchnout a dodržet měřítko. A ukázalo se, že to bylo řešení nejen správné, ale pro budoucnost a tvář Prahy naprosto zásadní.

Loď s průčelím postavil v letech 1704–11 Kryštof Dientzenhofer, kněžiště s kopulí v letech 1737–52 Kilián Ignác Dientzenhofer a věž zvonice v letech 1751–56 upravil další architekt z významného stavitelského rodu Anselmo Lurago, který s nimi byl rovněž v příbuzenském vztahu. Svatý Mikuláš na Malé straně je bezesporu jednou z nejvýznamnějších barokních památek Evropy a bývá nazýván nejkrásnější stavbou českého baroka a nejkrásnějším kostelem na sever od Alp.

Rozměry stavby jsou úctyhodné. Půdorys stavby je o rozměrech 40×60 m  a třicetimetrová hlavní loď stojí na 15 metrů hlubokých základech! Obě chrámové věže, věž zvonice i kopule s věžičkou jsou vysoké 79 metrů, takže 64 metrů vysoká Petřínská rozhledna by se do ní vešla s naprostým přehledem. Mimochodem výhled z věže na krajinu Prahy s typickými červenými střechami je úchvatný. A další rozměry jsou také dechberoucí. Průměr měděným plechem kryté kupole je 20 metrů, výška kopule dosahuje uvnitř bezmála 50 metrů a je tak nejvyšším pražským interiérem!

Kopule chrámu je v důmyslně promyšlené optické a panoramatické vazbě s Parléřovou částí katedrály sv. Víta, západní průčelí s plastikami církevních otců tvoří rovněž ideovou jednotu se sochařskou výzdobou Karlova mostu, stejně jako s kostelem svatého Salvátora na Starém městě. Právě v krajinném pohledu je stavba chrámu i barevné řešení zelenavé kopule, kterou zahraniční návštěvníci popisují v cestopisech jako smaragdovou, chrám svatého Mikuláše jedinečným monumentem.

Na konci 19. století byl chrám renovován Josefem Mockerem a Kamilem Hilbertem, stavební úpravy probíhaly i v padesátých letech minulého století a poslední velká rekonstrukce proběhla v letech 1984–89. Od roku 1995 je chrám sv. Mikuláše národní kulturní památkou