V dubnu měl premiéru film Petra Zelenky, který poněkud nešťastně připravenou kampaní, ze které nebylo patrné oč jde, přišel o řadu diváků. Myslím si však, že ačkoliv se odehrává ve staré továrně rozhodně nepatří do starého železa a proto bych ho rád připomněl.
K českým filmům mám ambivalentní vztah. Jako aktivní filmový tvůrce mám radost za každý natočený nový český film, navzdory mizerným podmínkám a na druhou stranu chápu i škarohlídy, kteří český film moc nemusí. Film Karamazovi je další režisérský počin především úspěšného scenáristy Petra Zelenky. Za všechny je režisérem mystifikace Mňága – Happy End, bizarní povídkové komedie Knoflíkáři, další mystifikace Rok ďábla a dramatizace vlastní divadelní hry Příběhy obyčejného šílenství, nutno podotknout, že ke všemu je rovněž autorem scénáře. Jako scenárista se asi nejvýznamněji zapsal do povědomí generace dnešních třicátníků generační tragikomedií Samotáři, která v době nezájmu o český film nalákala do kina přes půl milionu diváků.
Film Karamazovi, jak název napovídá, není poprvé Zelenkovým autorským počinem, protože se jedná o ojedinělou kombinaci románu Bratři Karamazovi F. M. Dostojevského, jeho divadelní adaptace hrané v Dejvickém divadle a zcela nový příběh odehrávající se na zbrusu novém alternativním divadelním festivalu konaném v polské továrně.
Nerad bych se rozepisoval o ději filmu, protože nechci připravovat potenciální diváky o dramatické vrcholy a překvapení, které jsou velice chytře a povětšinou i velice logicky a hladce naroubovány do dramatické posloupnosti filmu. Co ale nechci opomenout je na český film nesmírně kvalitní technické zpracování, velmi dobře zvládnutá filmová řeč a především hudba od polského nadnárodního skladatele Jana Kaczmareka (za všechno Oskar za Hledání Země Nezemě nebo hudba k filmu Úplné zatmění). Jest-li by však Karamazovi měli mít nějaký přídomek pak jedině ,,herecký film“. Domácí herci z Dejvického divadla a ,,hosté“ zvládají vypjaté momenty s absolutní profesionalitou a je radost se na ně dívat. Rozhodně však bychom měli zmínit i herecké výkony polských hráčů.
Na každém filmu se však dá najít něco, co by se mu dalo vytknout. U tohoto snímku je to mírná ztráta tempa ve dvou třetinách filmu, trapná epizoda s epileptickým modrým mončičákem jako Dostojevským, někdy až přílišné tlačení na pilu a závěrečný obraz, který je všechno jen ne důstojným vyvrcholením filmu.
Na druhou stranu to všechno je jen drobnou výtkou oproti celkovému vyznění filmu a ačkoliv nejsem asi největší fanoušek Petra Zelenky jsem zvědavý, co od něj uvidím příště.
