Člověk stále ještě není homo sapiens, jak si namlouvá a jak to dokonce připsal svému předchůdci, který žil před statisíci let. Stále se objevují hlasy, že se od té doby příliš nezměnil, neboť nad svou živočišnou podstatou má jen jakýsi civilizační nános, který občas odhodí a zvíře v něm se probudí v „celé kráse“.
V minulosti na to poukazovali různí filosofové, psychologové a sociologové, jako například Gustave Le Bon (v knize Psychologie davu); i dnes ovšem stačí zahlédnout v televizi rozvášněné fotbalové fanoušky Baníku, Slávie či Sparty a závěr je stejný. Le Bonův současník Masaryk sice tvrdil, že rozum člověku dodnes nevládne, avšak rozlišoval mezi „věřivými“ a „nevěřivými“, a civilizační „nános“ usilovně podporoval.
Celá jejich doba, doba modernismu a ideologie realistického idealismu (ve smyslu ideálů), se snažila apelovat na zdravý lidský rozum a byla tak de facto dobou nevěřivých. Současně ovšem byla i dobou věřivých, dobou dekadence a mýtického materialismu, který vyústil v hrůzy fašismu, nacismu a stalinismu. Zejména na ně se po 2. světové odvolal postmodernismus, když demagogicky negoval modernismus, a v postmoderní době žijeme bohužel dodnes.
U nás se to po roce 1989 promítlo do víry v mýtický materialismus reprezentovaný Václavem Klausem, Milošem Zemanem a Vladimírem Železným, také ovšem i v nový mocenský nástup komunistů a katolické církve, která obětovala svou pověst ryze materiálním zájmům. Celkově je možno říci, že žijeme v době rozbujelé dekadence; příklady, které to dokumentují, není třeba uvádět.
Je však možno i říci, že žijeme v době historického obratu, nebo že k němu máme alespoň příležitost, a že je to obrat ukončující sestupný vývoj započatý Bílou horou, který – snad s výjimkou částečného zlepšení po pádu Bachova absolutismu a zřetelného ale krátkého zlepšení za 1. republiky – nás až donedávna poškozoval a vyvrcholil hrůzami, které přecházely pádu „mýticky zvířecí“ Nečasovy-Kalouskovy vlády.
Je třeba především apelovat na současnou vládu, aby skutečně a důsledně bojovala proti korupci a hlavně, aby se stejně jako většina předchozích vlád nerozhádala a nerozpadla se. Dovoluji si v této souvislosti připomenout článek Historická šance České republiky, který jsem napsal ve spolupráci s prof. Stanislavou Kučerovou a který byl zaslán Bohuslavu Sobotkovi, Andreji Babišovi a Pavlu Bělobrádkovi:
Novodobý vývoj české společnosti, jehož základy položili Hus, Komenský a národní buditelé, vždy směřoval k demokracii. Politicky byl středový (Palacký, Havlíček, Švehla, Havel) až levicový („mladý“ Masaryk, Šmeral, Beneš, Dubček, Kriegel, Komárek st., Sobotka). Především však vycházel z humanismu a z hledání a prosazování pravdy.
Po roce 1938 na místo našich obroditelů nastoupili nacisté, komunisté a postkomunisté, přesto se obrozenecké a demokratické ideje v naší národní paměti uchovaly. Vyústily v nynější celonárodní podporu masarykovského křídla v ČSSD, reprezentovaného Bohuslavem Sobotkou, Jiřím Dienstiberem, Milanem Štěchem, Vladimírem Špidlou a Lubomírem Zaorálkem, a v podporu stran Ano 2011, KDU/ČSL, Strany zelených a Pirátské strany. Opět se vytvořila hranice mezi dobrem a zlem, pravdou a nepravdou, soudností a nesoudností, poctivostí a nepoctivostí. Vítězství „pravdy a lásky“ však může být, jako již v dějinách tolikrát, jen krátkodobé. Mluvčí Chatry 2012 proto vyzývají všechny spoluobčany, aby aktivně a vytrvale bojovali za ideje našich nejlepších předků i současníků. Politiky ČSSD, Ano 2011 a KDU/ČSL vyzývají, aby v duchu příkladné spolupráce Masaryka se Švehlou pominuli dílčí postojové rozdíly, upřednostntili nadosobní a nadstranické ideály a vytvořili stabilní protikorupční a protidemagogickou vládu.
