Pokud je Česká republika, přes všechny problémy se kterými dosud zápasí, na tom podle posledních průzkumů v rámci bývalého Východního bloku celkově nejlépe, je to dáno jednak její zeměpisnou blízkostí k severozápadní Evropě, jednak, a to je možná ještě důležitější, jejími dávnými i nedávnými obrozeneckými tradicemi. Tyto tradice přinejmenším částečně překonaly i tvrdý, padesát let trvající represivní tlak nejdříve nacistické, potom stalinistické totality.
Nemohu v této souvislosti neuvést slova Václava Havla z předmluvy ke knize Alaina Soubigua (historika, profesora na pařížské Sorbonně) Tomáš Garrigue Masaryk (2004):
Osud Masarykových idejí se podobá osudu jeho pomníků. Dramatický běh posledních desítiletí způsobil, že se Masarykovy pomníky zanořovaly kamsi do skrýší či zcela mizely, pak se opět – byť často jen nakrátko – vynořovaly a objevovaly, aby posléze znovu na dlouho mizely, objevovaly se, opět mizely a dnes byly už poněkolikáté zase objevovány a vztyčovány – tentokrát, doufejme, už natrvalo. Osud těchto pomníků opisuje osud Masarykových idejí: i ony se vynořují zanořují a opět vynořují, jako by byly zvláštním vegetačním druhem, kterému se daří jen v určitém klimatu, ale který je schopen nepřízeň času a různé pohromy obdivuhodně přežívat kdesi v podzemí, aby při první příležitosti, kdy se klimatické podmínky jen trochu zlepší, vypučel a předvedl svou životaschopnost.
