Zdánlivý paradox Pražského jara: "Srdce čisté a duch přímý nás spojují se skutečností."
Stejně jako je zbytečné zevrubněji rozebírat, co se u nás stalo v Únoru 1948 (například zda to byl puč nebo ne), je víceméně zbytečné pozastavovat se nad tím, že se v roce 1968 k moci dostal Alexandr Dubček a že k událostem roku 1968 u nás vůbec došlo. V každém případě ve společnosti narůstalo v šedesátých letech na jedné straně uvolnění, na druhé straně (navenek téměř neviditelné) napětí, způsobené jejím hospodářským zaostáváním. Ruku v ruce s tím se objevily zvětšené rozpory ve vedení Komunistické strany Československa. Zdá se, že sovětská strana Dubčeka na jedné straně podcenila, na druhé straně ho odhadla dobře - jako člověka „nepevného“. (Dohady o tom, že Dubček, který vystudoval v Sovětském svazu, byl nastrčenou figurou a že Pražské jaro bylo od počátku nainscenované, protože jsme do té doby byli jedinou zemí východního bloku v níž nebyla rozmístěna sovětská armáda, nejsou zcela neopodstatněné, ale osobně je považuji za pouze zajímavé, ‚marketingové‘.)
Všichni, protagonisté i pasivní svědci, byli udiveni tím, co po Dubčekově nástupu k moci u nás nastalo - jakou odezvu měl jeho ‚socialismus s lidskou tváří‘ a jak rychlý spád nabraly další události.
Na tomto socialismu s humanistickou tváří se jednoznačně podílela Masarykovská tradice. Nelze již dohlédnout, co se odehrávalo v hlavách jednotlivých reformních komunistických vůdců, nakolik se jednalo o boj o moc mezi nimi a ‚konzervativci‘ a nakolik a u koho za tím byly od počátku i vyšší ideály. S velkou pravděpodobností však u řady z nich z nich byly.
Do té doby despoticky utlumovaná společnost reagovala šťastným, pozitivně nasměrovaným ‚výbuchem‘. Hovořilo se o tom, že dosavadní stav neodpovídá našim demokratickým tradicím, že máme právo jít vlastní cestou, nedostatečně se ovšem opět vyhlíželo mimo naše území - směrem k Sovětskému svazu.
Zatímco naivita veřejnosti byla do značné míry pochopitelná, u vedoucích reformních komunistů byla neodpustitelná. Měli vědět (kdo jiný než oni?), s kým mají co do činění a podle toho se měli zařídit; místo toho však opakovali „chytráckou“ chybu presidenta Beneše. Měli buď kvasící, avšak v podstatě - po Rakousko-Uhersku, po protektorátu a po teroru padesátých let - poddajnou společnost přibrzdit, nebo měli vytrvat a nepodepsat okupaci legalizující Moskevský protokol. (Dodnes je neprůhledné jednání tehdejšího prezidenta Svobody, stejně jako jeho úloha v letech 1945-1948. Je pravděpodobné, že i on byl původně agentem NKVD.)
Podle mého názoru je Srpen 1968 svými dlouhodobými následky z událostí českých dějin dvacátého století nejtragičtější, neboť principy, na nichž byl československý stát v roce 1918 vybudován („státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily“), se z povědomí a ‚krve‘ společnosti za následné (pseudo)normalizace vytratily. Pokud se jedná o Masaryka, jeho ideje se komunistickému režimu podařilo z paměti české veřejnosti téměř bezezbytku vymazat a návaznost na ně se tak s konečnou platností zpřetrhala.
Masaryk a prvorepublikové ideje jsou dnes naprosté většině z nás cizí a mnohdy vyvolávají dokonce xenofobní pocity, jako by byly něčím nebezpečným či ohrožujícím. Zatímco rezignované postmoderní psychické rozpoložení světa bylo v západních zemích vyvoláno 2. světovou válkou, ‚Vietnamem‘ a neúspěchem hnutí hippies, u nás začalo Mnichovem a dovršilo se fiaskem Pražského jara.
(viz též Ideje a vize TGM: http://slama.bigbloger.lidovky.cz)
