Je možno říci, že polyhistor a politik Tomáš Garrigue Masaryk (7.3.1850 – 14.9.1937), původem prostý člověk a zemitý Moravský Slovák, byl pro polyhistorii nadán zcela ojedinělou inteligencí, projevující se schopností lehce se vpravovat do nejširšího spektra různých oblastí a dalece je pronikat, pro politiku byl nadán vitalitou, rozhodností a charismatem. Pro obojí pak nezlomným charakterem, schopností samostatného a střízlivého úsudku a výjimečnou pamětí.
V dětství se na jeho citovém i celkovém duševním vývoji nejvýrazněji podílela jeho matka, venkovská, silně věřící žena. Snad proto nikdy nepřestal věřit v Boha, přestože to odporovalo jeho jinak jednoznačně racionálnímu založení.
Ovlivnilo ho i chudé a tvrdé venkovské prostředí, ve kterém vyrůstal; mimo jiné byl opakovaně svědkem panské zvůle. Po celý život proto zůstal sociálně cítícím člověkem a zde se zřejmě zrodil i jeho sklon k revoltování, který opanoval až v pozdním věku.
Už jako chlapec projevoval známky výjimečnosti. Jeden z jeho učitelů, katecheta Franz Satora, mu proto věnoval zvýšenou pozornost. Výrazně na něho zapůsobil svou přímostí. Později, v době, kdy se Masaryk již učil na kováře, byl jedním z těch, kdo napomohli tomu, aby chlapec ležící věčně v knihách mohl přejít na studia, na gymnázium do Brna.
Na gymnáziu byl Masaryk o několik let starší než spolužáci ve třídě. Dostal se mezi nimi do postavení premianta, arbitra a někdy i vůdce-rebela proti učitelům, což posílilo jeho sebedůvěru. Ta se ještě zvýšila, když se ho ujal brněnský, později vídeňský policejní ředitel Anton Le Monnier, jehož syna doučoval.
U mladého Masaryka se tak šťastně setkaly dvě protichůdné okolnosti: na jedné straně sice jako chudý ‚synek‘ nemohl netrpět pocity méněcennosti, na druhé straně získal značné sebevědomí.
Lze se jen dohadovat, zda to byl kněz Satora nebo kultivovaný, vzdělaný a osvícený, přitom však povahově i skutkově razantní státní úředník Le Monnier, kdo Masaryka v jeho začátcích ovlivnil víc. Jako Le Monnierův chráněnec se ocitl ve vysokých společenských kruzích a nahlédl tam do politiky.
Poté, co s Le Monnierovou rodinou přesídlil do Vídně, pokračoval nejdřív na tamním gymnáziu, potom přestoupil na filozofickou fakultu. Studium zvládal lehce, i zde vynikal, a také zde navázal užší kontakty s učiteli, zejména s významným filozofem, psychologem a teologem F. Brentanem. Díky tomu, že studium ho nezatěžovalo, se mohl věnovat i jiným zájmům – literatuře, historii, studiu jazyků - a mohl se angažovat v studentském, později i v kulturním a politickém životě. Pobyt ve Vídni završil, ve dvaatřiceti letech, docenturou.
Když se s ní v roce 1882 přestěhoval do Prahy, kde získal místo profesora filozofie, přijel tam de facto jako cizinec. Víceméně jím zůstal až do roku l914, často nepochopen, někdy i nenáviděn, neboť se od počátku projevoval nejen jako buditel navazující na české obrozenecké tradice, ale též jako neúprosný kritik. Začal úsilím o ozdravění poměrů na Karlově univerzitě a spory o Rukopisy, kterými se definitivně dostal do politiky. Ve všech svých sporech zvítězil, stejně jako v úsilí o vytvoření samostatného Československa. To z něj nakonec udělalo ‚presidenta osvoboditele‘ a ‚tatíčka národa‘.
