Satisfakce, které se pravděpodobně dostane Liboru Michálkovi, nechť je povzbuzením pro nás všechny. Upomněl mne na Jana Palacha. Michálkova oběť nebyla sice tak velká, ale významem je doufejme přinejmenším srovnatelná. Měl to štěstí, že na rozdíl od Palacha nežije v době absolutní beznaděje, za Husákovy normalizace, ale v době (snad) již končícího Klausovsko-Zemanovského poststalinismu.
Jedním z nejhorších výsledků normalizace byl zánik občanské společnosti: lidé se uchýlili do svých soukromí, na chaty a zahrádky, uchýlili se ke "každý na svém písečku". Poststalinismus to jen prohloubil. Ale snad ne navždy.
Neodolávám a připojuji odstavec ze své knížky Zapomenutý prorok Tomáš G. Masaryk:
Mým životním štěstím bylo, že jsem měl v dětství skvělé učitele. Teprve po letech jsem pochopil, že to byli typičtí masarykovci: nic nám neodpustili, ale snažili se být spravedliví a měli o nás lidský zájem, rozuměli nám a dělali co mohli, i v době tuhé totality na konci padesátých a počátkem šedesátých let. Vzpomínám na ně s vděkem a dojetím – na naši učitelku na prvním stupni, na třídního učitele na druhém stupni a na tělocvikáře, bývalého avšak tehdy ještě mladého Sokola, který byl idolem dívek a identifikačním vzorem hochů. Stejně jako oni jsem i já, když jsem dospěl, na leccos doplatil, protože jsem ‚strkal nos kam neměl‘ a ‚hasil, co mne nepálilo‘, ale v žádném případě nelituji. Nepočítám-li rodiče, předali mi toho pro život nejvíc.
