Kdysi za mlada jsem četl (kdysi) slavnou Dreiserovu knihu Americká tragedie a velmi mne zaujala - je to strhující čtení, které člověk čte do noci a nemůže se od něho odtrhnout. Smysl a skutečný dosah této knihy jsem si však uvědomil až před nedávnem, kdy jsem ji četl podruhé. Je to příběh mladíka z chudé protestantské rodiny, nijak špatného, až na to, že podlehne "americkému snu" - potřebě zbohatnout a vyhoupnout se tak na společenském žebříčku, protože to je hlavní americké kriterium lidských hodnot. Kvůli tomu, aby se mohl oženit s dívkou z bohaté rodiny, zabije svou těhotnou milenku.
Theodore Dreiser tou knihou upozornil na záporné stránky amerického chápaní svobody a individualismu. Byl to ovšem jen výkřik, který byl snadno přehlušen mainstreamem.
Americké chápaní svobody a individualismu bylo v příkrém rozporu s kdysi u nás mainstreamovou "humanitní ideou českou", jak ji hlásali Palacký, Havlíček a Masaryk (z něhož jako minimum cituji: "liberalismus české svědomí neumlčí", "moje svoboda končí tam, kde začíná nesvoboda druhého").
Přestože naše společnost byla v meziválečném období, tj. v době, kdy se odehrává příběh Americké tragedie, po staletích útlaku nezralá s rozporuplná, "idea česká" v ní převažovala a naplňovala ji sebevědomím a optimismem. Skončila de facto až porážkou Dubčekova "socialismu s lidskou (neboli humanistickou) tváří", který by nepochybně vyústíl v kvalitní demokracii, a proto ho Rusové "museli" zarazit.
Americké hodnoty, které byly původně hnací silou americké společnosti, se v průběhu minulého století natolik vyhranily, že vedly k postupném celkovém úpadku, jen na čas přerušenému masovými protesty v šedesátých letech.
Vydělali na nich pouze američtí černoši; americká společnost na nich celkově prodělala. Pravice si totiž uvědomila nebezpečí, které jí z "Greening of America" hrozilo, a zarazila ho novým trendem, reprezentovaným jmény Reagan, Thatcherová a oba Bushové, vedoucím k dodnes vítězícímu "novému řádu světa", tj. ke konzumu a nevědomosti.
Je jen zdánlivě paradoxní, že k podobnému procesu došlo i u nás, tedy za železnou oponou a z opačných, komunistických pozic. S americkým převratem v sedmdesátýcz letech to totiž mělo společné a z hlediska komunistů cosi mnohem důležitější: "dej lidu chléb a hry", "dej každému jeho píseček" a budeš mít od něho pokoj a budeš si moci dělat co chceš. Jasným dokladem neparadoxnosti tohoto jevu byla u nás následná politika Klause a všech ostatních "modrých svazáků" neboli "rudých pravičáků" (mimo jiné proto mají Klaus se Zemanem blízko k Putinovi stejně jako komunista Filip).
Je podobně jen zdánlivě paradoxní, že demokrat Obama nyní doplatil v první řadě na hospodářskou krizi, kterou zavinila pravice.
A je podobně neparadoxní, že naše - v průměru přece jen vzdělanější a vědomější - společnost se po pětadvaceti letech vrací ke skutečným lidským hodnotám a k středové až sředolevé orientaci, která jí byla vždy vlastní.
Vydrží to?
