Nové "náboženství" - k 160. výročí narození T. G. Masaryka

„Veliký úkol přítomné doby je právě v tom, abychom vytvořili náboženství a náboženskou organizaci společnosti, vyhovující kritickému rozumu. Abychom vytvořili: neběží o to, smířit vědu s náboženstvím, nýbrž o to, stvořit nový náboženský a duševní obsah života.“

Je prostou pravdou, že nad nejdůležitějšími věcmi je třeba se co nejhlouběji zamýšlet a že je třeba je co nejlépe řešit. Konkrétní naplňovaní této pravdy je ovšem ‚neprosté‘, obtížné.

Křesťanství se v Římské říši prosadilo proto, že přineslo nové a člověka hluboce oslovující vize. Vytvořilo ovšem i celou řadu mýtů, jak to odpovídalo tehdejší době. Mělo též své materialistické opodstatnění: chudým přinášelo útěchu, zejména v podobě víry v posmrtný život, bohatým dalo možnost chudé ovládat. (Nelze zcela vyloučit, že víra v posmrtný život, společná tolika náboženstvím, je v některých z nich záměrným, ‚ďábelsky chytrým‘ podvodem.)

Křesťanství prošlo i vývojem typickým pro jiné přitažlivé ideologie: postupně se odpoutalo od původních ideálů a začala je znevažovat mocenská zátěž. Začalo se opírat o „věřivost“ mas a o jejich ochotu přistoupit bez přezkoumávání na tradice a již vžitá mínění. Katolická církev si (jako jediná) vybudovala světskou, hierarchizovanou, dnes téměř celosvětovou ‚imperiální‘organizaci, ovládající technologii moci a mediální propagandy.

V atributech odporujících kritickému rozumu je křesťanství již delší dobu neudržitelné. Také křesťanská morálka podléhá zřetelné erozi. Možnou alternativou pro euroamerickou civilizaci je vedle ateismu či agnosticismu snad jedině buddhismus (mimo jiné proto, že nemá ‚pravého‘ Boha); jeho většímu rozšíření však brání jiné nepřijatelné mýty a rituály.

Vzhledem k tomu, že na otázku, zda existuje Bůh, nelze a nikdy nebude možno pravdivě odpovědět, případně, že existuje jen nic nevypovídající agnostická odpověď ‚nevím‘, je zcela namístě, jestliže se lidé v tomto ohledu různí. Měla by zde ovšem panovat oboustranná tolerance věřících vůči nevěřícím a naopak.

Spory mezi katolíky a evangelíky již dnes naštěstí nejsou tak vyhraněné a aktuální, jak bývaly v minulosti. I katolíci se mohou nad Masarykem, přinejmenším zamyslet. To, co je s ním pojí, jasně převažuje nad tím, co je odděluje. Také katolická církev prošla během minulého století, a prochází dodnes, pozvolnou reformací a soustřeďuje se stále víc na evangelia (dobré zvěsti).

(Například v pastorační příručce České biskupské konference z r. 2003 je výslovně uvedeno, že nadějí pro Evropu je Kristus a že ‚církve se vracejí ke svým zdrojům‘.)

Je ovšem možno říci, že v podstatě křesťanská euroamerická civilizace dodnes nestojí ani ne tak na víře v Boha, jako na morálce: skutečné materiální i duchovní hodnoty budovali a vždy budou budovat především jen slušní a poctiví lidé, křesťané i nekřesťané.

Masarykovo kritickým rozumem podložené svobodné, volné, individuální, nové či budoucí ‚náboženství‘ je dle mého soudu jednou z jeho (resp. osvícenských, pozitivistických aj.) nejnosnějších tezí. Je to velká myšlenka, i když pouze v souvislosti s jeho univerzalismem, tedy jako jeho součást - byť jím byla plně vyřešena a formulována jen pro „foro interno“.

Požadavek odbourání veškerých mýtů Masaryk vyslovil stejně jako jeho předchůdci bohužel jednak příliš brzo, jednak znamená i dnes výhled na desítky až stovky let dopředu (a to jen v případě, že homo sapiens někdy vůbec zmoudří).  Své credo nikdy neupřesnil (a když byl o to požádán, odmítl to), přesto však za 1. republiky existovaly statisíce, možná miliony lidí, kteří ‚věřili v Masaryka‘, ‚žili v Masarykovi‘ a mělo to na ně podobný účinek jako jakákoli jiná víra.

Jeho ‚teologie‘ se uskrovnila stejně jako její „konkurenční podnik“ metafyzika: „Pravda, literárně jsem jich soustavně nezpracoval, jen příležitostně to a ono napsal.“ Přesto však de facto existuje - lze ji vyčíst, pochopit i přijmout. Co bylo Masarykovi ‚uvnitř‘ jasné, lze pochopit v celé dalekosáhlé a vnitřně konzistentní komplexnosti, přestože o tom podával, neustále zaměstnán politikou, často jen dílčí a daným kontextem poznamenané zprávy.

Jeho ‚víru bez pověr‘ je možno modifikovat a doplnit. Dnes je již celkem snadné shromáždit z různých náboženství a ideologií nejdůležitější teze, dokonce není ani těžké je syntetizovat, protože si vzájemně neodporují a to osvědčené, nadčasové a transkulturální se v nich opakuje.

Jeho přesvědčení, že člověk potřebuje znát smysl své existence a že potřebuje věřit v něco kladného, je nezpochybnitelné. U střízlivě či racionálně uvažujícího člověka může jít o ‚náboženství bez Boha‘ či o náboženství, v něm je Bůh jen hypotézou, u religiózně založených jedinců k tomu mohou být připojeny různé stupně víry v boží existenci. Masarykova ostatní (‚podteologická‘) ideologie je ovšem důležitější - je třeba diskutovat věci řešitelné - byť někdy třeba pouze potenciálně nebo jen s ohledem na ‚příliš‘ vzdálenou budoucnost.

Svědomí a potřeba konat dobro jsou člověku vlastní a přirozené, potřebuje ‚pouze‘ adekvátní, nedeformované vidění věcí a jemu odpovídající názory a postoje.

Lze říci, že Češi jsou jako převážně agnostický až ateistický národ v tomto ohledu avantgardou, bohužel za to ovšem dosud draze platí řadou negativních vlastností a jejich důsledky.

Mezi vady českého charakteru patří mimo jiné neochota hlásit se ke svým největším osobnostem. Američané mají ‚svého‘ Abrahama Lincolna a George Washingtona, Angličané Winstona Churchilla, Turci Kemala-Atatürka, přičemž žádný z nich se Masarykovi kulturou, rozsahem ani hloubkou myšlení nevyrovnal. V norském Oslo je nepřehlédnutelné a turisty téměř povinně navštěvované museum Thora Heyerdahla. My bychom měli v centru Prahy nebo na Pražském hradě zřídit druhou ‚národní kapličku‘ - muzeum Tomáše Garrigua Masaryka, z něhož by si každý návštěvník odnesl alespoň něco z jeho idejí.

To, že Masarykovy myšlenky dnes v očích naší společnosti skomírají, je dalším, neposledním symptomem její nemocnosti.

Nedá se s tím (vším) nic dělat? Hodiny již delší dobu bijí dvanáct. Nelze ‚tatíčka‘ požádat, zda by ještě jednou nepomohl?

(z připravované knihy Ideje a vize T. G. Masaryka)