Největším novodobým filosofem, teologem a politikem[1], především díky mimořádně širokému a hlubokému záběru a důslednému realismu[2], byl „nadnárodní intelektuál z vídeňského prostředí“, polyhistor Tomáš Garrigue Masaryk (1850-1937). Byl výjimečný i tím, že všechny základní teze jeho filosofické, resp. polyhistorické soustavy dodnes víceméně platí a je možno je pouze doplňovat, rozšiřovat a aktualizovat. Jeho učení je proto možno spolu Weberovým a Popperovým považovat za středobod modernistické filosofie.
Tento ‚génius s geniální pamětí‘ do svého ideového systému zahrnul po vzoru antických myslitelů naprostou většinu relevantních a nadčasových tezí. Jako jediný do něho v plné míře zahrnul i psychologii a teorii umění. (Umění považoval za v jistém ohledu nadřazené vědám, neboť „opravdový umělec nepotřebuje abstrakční berlu“, „doniká k jádru věcí“ a „co jednou poznal, poznal naprosto správně a pro všechny doby“.) Hlavními osami jeho učení byly realismus, humanismus a demokratické ideje, ústící v pedagogiku, sociopedagogiku a socioterapii. Nedílnou součástí bylo i „nové náboženství“ blízké unitarismu, vylepšující ho ovšem krystaličností a požadavkem veřejné a zejména politické angažovanosti.
Pro Masaryka bylo příznačné, že byl mimořádně sebekritický. K poznatkům dospíval až po jejich zevrubném analytickém zkoumání pokud možno ze všech dostupných pramenů a možných úhlů.
V přibližně stoletém odstupu lze též ocenit, že „ovlivnil svou dobu víc než kterýkoli filosof před ním i po něm“, jak to vyjádřil francouzský historik Alain Soubigou [3] a že „Masarykova 1. československá republika byla nejotevřenější společností, které kdy spatřily světlo světa“, jak to vyjádřil rakouský filosof Karl. R. Popper. Jediné co mu lze vytknout je, že přecenil Platona a Ježíše a že podlehl osvícenskému optimismu a sokratovskému mýtu, že svět změní především vzdělanost. Překonán byl zejména v pojetí humanismu a humanitní demokracie, které dnes doplnily resp. by měly doplnit a rozšířit méně antropocentrický ekologismus a obecnější etistní demokracie.[4]
Ve světě je dnes podobně jako Hus a Komenský nedoceněn, skoro zapomenut[5], jednak proto, že byl ‚jen‘ Čechem, jednak proto, že jako filosof sokratovského ražení, především ovšem jako politik, po sobě nezanechal ucelené písemné dílo. Dodnes nenaplněné je i jeho „nové náboženství“. Jeho žáci (vyjma filosofa a spisovatele Karla Čapka[6]) nedokázali vyjádřit vnitřní logiku jeho ideového systému a kongeniálně ho interpretovat. Úspěšní v tom byli pouze filosof Karl R. Popper a politik Václav Havel, avšak to, že těžili hlavně z Masaryka, nikdy otevřeně nepřiznali.
(Z připravované knihy Neomodernismus a nová víra.)
[1] Jaroslav Opat, T. G. Masaryk, Evropan, světoobčan, Ústav T. G. Masaryka, Praha 1991
[2] Tomáš G. Masaryk, Světová revoluce, Masarykův ústav AV ČR, Praha 2005
[3] Alain Soubigou, Tomáš Garrigue Masaryk, Paseka, Praha-Litomyšl 2004
[4] Bohumil Sláma, ed., Tomáš G. Masaryk, neomodernismus a Charta 2012, Atelier Sláma, Brno 2012
[5] Bohumil Sláma, Zapomenutý prorok Tomáš G. Masaryk, Atelier Sláma, Brno 2010
[6] Karel Čapek, Hovory s TGM, kap. Myšlení a život, Československý spisovatel, Praha 1990
