V době, kdy většina kriticky myslících lidí (obývajících zejména euroamerický prostor) již ví, že nežije v demokracii, ale v novodobém feudalismu (absolutismu, plutokratismu, meritokratismu atd.) se "z čista jasna" objevil pojem postdemokracie. Je podle mne nebezpečný, neboť navozuje představu, že demokracie je již a jednou provždy odepsána.
Je nebezpečný podobně jako pojem postmodernismu, navozující představu, že je překonáno (s demokracií úzce související) neustálé hledání a nalézání pravdy, dobra a pokroku, k němuž lidstvo postupně, krok za krokem, krůček za krůčkem, dospívalo po tisícíletí celého svého dosavadního vývoje.
Pojmy postmodernismu a postdemokracie jsou nebezpečné i z jiných důvodů: vzbuzují skepsi, odevzdanost a pasivitu; vycházejí z časové a prostorové krátkozrakosti, jakoby se vzdávají pravdy a morálky a podporují nemístnou názorovou různost a z ní pramenící stejně nemístnou toleranci (Masaryk: pravda, nebo aslepoň to, co bezpečně a kriticky víme, je podobně jako morálka jen jedna).
Demokracie, byť nedokonalá, existovala již za starověkého Periklése; byla sice na dlouhá staletí překonána středověkou a novověkou "postdemokracií", přesto se však, byť možná jen na čas, vrátila. Filosofický modernismus jako výsledek reformace a osvícenství také existoval - a nemůže být nahrazen postmodernismem, ale (jedině snad) neomodernismem.
Pro (neo)modernismus stejně jako pro demokracii platí, že nic lepšího člověk dosud nevymyslel. Snad nejsem úplně sám, když říkám: a těžko kdy vymyslí.
