Stěžujeme-li si na politky, jak jsou arogantní a prohnilí, je to sice velice namístě, ale je to současně i velice málo. Je třeba porozhlédnout se též kolem sebe, do bezprostředního okolí, a v první řadě podívat se i sám na sebe: co proti věcem, které mi vadí, dělám já, obyčejný člověk.
Příliš jsme si navykli "držet zobák", "držet hubu". Táhne se to s námi od Rakouska-Uherska, prohloubilo se za to nacistické okupace a dál se to prohloubilo a zchroničtělo za totality a posttotality (které není ničím jiným než novototalitou: opět vládne zvůle nepotrestatelných mocných), se všemi dalšími dnes již plně viditelnými nešvary, zejména korupcí.
Je-li ovšem korupce zlodějna a kriminální záležitost jako jakákoli jiná, je třeba se vůči ní i stejně chovat - pokukazovat na ni, hlásit ji, bránit se jí, důsledně a všude.
Chce to jistě velkou obezřetnost (hlavně opatřovat si jasné důkazy). Jistě záleží na našich možnostech a schopnostech.
Hlavně to však chce nebát se. Znamená to nejen "nebát se a nekrást", ale nebát se jít proti těm, kdo kradou.
Zdá se, že je to nejen naší morální povinností, ale dnes je to snad již i nezbytností - doba po tom volá, doslova křičí.
Věci se nepohnou zhora ale zespodu. Pokud "spodek" bude mlčet, bude opravdu jen spodkem a lepší "vršek" si nezalouží.
Ani lepší vlastní život.
