Když jsme se ve škole učili o vítězství pracujícího lidu v únoru 1948, měl jsem pocit, že tomu nerozumím. Už tehdy jsem někdy poslouchal politické debaty, které se vedly u nás doma, když k nám přišel na návštěvu někdo z otcových přátel.
Jednou jsem se zeptal, jak to v tom Únoru vlastně bylo. Nechápal jsem, proč tehdy demokratičtí ministři podali demisi a proč ji president Beneš přijal. Otec řekl, že demokraté byli příliš měkcí a naivní a že komunisti to měli všechno předem promyšlené a nachystané.
To mi ale nějak nestačilo. Představoval jsem si, že kdybych byl prezidentem Benešem já, demisi bych jednoduše nepřijal a komunisté by nevyhráli.
Zájem o historii ve mně probudil učitel dějepisu, kterého jsem měl velice rád. Vždy nám po zkoušení řekl, ať se pohodlně posadíme, a začal velice poutavě vyprávět. Když zvonilo na přestávku, míval jsem skoro vždy pocit nepříjemného vyrušení. Zeptat se ho, co si skutečně myslí o Únoru, jsem ovšem samozřejmě nemohl.
Číst za socialismu cokoliv o dějinách, hlavně novodobých, nemělo valný smysl; jejich výklad i popis byly mezerovité a překroucené.
V šedesátém osmém toho vyšlo málo. Díval jsem se tehdy na televizní pořad o Únoru; mluvili tam přední politici a historikové. Kladli si i základní otázky, ale ani to mne neuspokojilo.
O dějiny, zejména o české, jsem se začal znovu zajímat až po roce 1989. Četl jsem knihy a novinové články, díval jsem se na televizní pořady. Ale k pocitu, že tomu, co se u nás stalo v roce 1948, už konečně rozumím, jsem dospěl až po přečtení knihy Ve znamení temna (pod čáru: František August a JAB, nakl. Votobia, 2001), kterou jsem dostal k Vánocům od svého nejmladšího syna:
…S cílem vyřazení a likvidace intelektuální vrstvy národa, jeho vůdčích osobností a sociálních skupin, u kterých potenciálně předpokládala nedůvěra vůči sovětskému systému (církve, Sokol, armáda, politické strany), byli nacistickému teroru úmyslně odhalování jedinci i skupiny bojující sice proti Hitlerovi, ale s cílem obnovení předválečné republiky. Nejinak se stalo i na Moskvě nezávisle přemýšlejícím členům komunistického odboje… Přes svého důstojníka při pražském Gestapu nechala NKVD pozatýkat a později popravit všechny komunistické intelektuály… Komunisté, považovaní v Moskvě za neškodné, přežili. Po válce se mnozí z nich stali ochotnými vykonavateli sovětské politiky, protože jejich přežití a případná spolupráce s Gestapem byla ‚máslem na hlavě‘… Tito lidé pak samozřejmě sehráli svou roli v politických procesech na konci čtyřicátých a v padesátých letech, kdy se Moskva rozhodla ke konečné čistce v KSČ… Neštítili se v jejím zájmu ani fémových vražd. Později byli popraveni i ti aktéři, kteří se mohli stát nepohodlnými svědky…
(Je těžké posoudit, kolik našich nejlepších lidí zlikvidovali nacisté sami a kolik s pomocí NKVD. Cíl byl totožný.)
V roce 1945 komunisté získali z jejich hlediska klíčové pozice. O budoucím osudu Československa se zřejmě rozhodlo již tehdy. Nedostatečně připravení českoslovenští demokraté podlehli při jednání o složení nové vlády, které se konalo v Moskvě, tlaku vyplývajícímu ze Stalinovy pozice vítěze války a jeho politice cukru a biče. Ministrem vnitra se stal (nenápadný) Václav Nosek, ministrem informací Václav Kopecký (pro domo určený k tomu, aby za Gottwalda dělal špinavou práci) a ministrem obrany (kryptokomunista a pravděpodobně agent NKVD) Ludvík Svoboda. Předsedou vlády se stal sociální demokrat (sympatizant komunistů a agent NKVD) Zdeněk Fierlinger.
Komunisté ovšem pronikli také do dalších ministerstev, do politických stran a jiných organizací. Počínali si podobně jako fašisté před rokem 1933.
Stalin, který Trockého teorii světové revoluce neuznával jen navenek, postupně rozehrál několik šachových partií, z nichž každá mohla sama o sobě skončit jeho vítězným tahem - matem. Vedle agenturní hry to byla hra na poli mezinárodní diplomacie (oklamání dočasných spojenců včetně prezidenta Roosevelta), na mediálním poli (osvobození Prahy a na to navazující propaganda, využívající mimo jiné toho, že československá společnost byla stále traumatizována Mnichovem a hrůzami německé okupace) a na bilaterálním oficiálním (odmítnutí Marshallova plánu) i zákulisním poli (vyhrožování Benešovi občanskou válkou, jejíž výsledek byl pojištěn případným zásahem sovětských vojsk).
Čtrnáct dní před svou smrtí - v té době již bývalý - president Beneš napsal, ve zprávě pro exil: ‚…Mou největší chybou bylo, že jsem do poslední chvíle odmítal uvěřit, že mne Stalin chladnokrevně a cynicky obelhal… že jeho ujišťování bylo… úmyslným a cílevědomým podvodem…‘
Komunistům ovšem nechtěně pomohli i českoslovenští demokratičtí politici, svou neprozíravostí, pasivitou a nejednotností, zejména však neschopností pochopit zvrácenost Stalinova režimu. Podcenili též skutečnost, že Československo bylo klínem v západní části sovětského teritoria. Sporná byla i taktika příliš socialisticky orientovaného presidenta Beneše.
Po Únoru komunisté přešli do víceméně odkrytého útoku, maskováni již jen propagandou. Nastala padesátá léta, řízená sovětskými poradci a naplněná terorem a strachem.
Poslední fáze, po roce 1968, byla vlastně resovětizací. Používala sice méně drastických, ale stejně perfidních metod. Z hlediska vývoje mentality českého národa měla fatální následky. Nejen proto, že se obnovil a stabilizoval ‚socialismus‘, ale především proto, že ve společnosti se ještě výrazněji upevnily primitivní, asijské normy myšlení a chování.
Stalinismus u nás začal trvat již příliš dlouho. Společnost, morálně nalomená již Mnichovem, 2.republikou a okupací, ztratila poslední ideály a chronicky onemocněla.
