Podle Milana Kundery svět ovládají "imagologové", podle Kurta Vonneguta "pépéčka" neboli psychopathic personalities. Podle jiných se svět v posledních desetiletích vyvíjí samovolně neboli neřízeně, náš pan prezident by možná dodal, že svět řídí "neviditelná ruka trhu".
Kundera se v Nesmrtelnosti ptá: " Na kom je závislý politik? Na novinářích. Na kom je závislý novinář? Na tom, kdo ho platí. A platí ho tak zvaní imagologové - ti, co tahají za nitky." Stejně levicový Vonnegut ve své literární závěti Muž bez vlasti jde ještě dál: „Svět ovládají takzvaná pépéčka. Kvůli nim se celá naše země ocitla totálně vzhůru nohama. Pépéčka jsou na pohled normální, naprosto přesně chápou, jaké utrpení může jejich jednání způsobit, ale nestarají se o to. Nemohou se o to starat, protože jsou to magoři. Mají o kolečko víc. Vedou válku, která dělá z milionářů miliardáře a z miliardářů bilionáře. Financují George Bushe. Chopili se vlády nad komunikacemi a nad školami. Jsou odhodlaní každý zkurvený den něco udělat a nebojí se. Na rozdíl od normálních lidí nejsou nikdy sužováni pochybnostmi.“
Kundera ovšem mluví spíše o "imagologii": "Důležité je, že toto slovo nám konečně umožní spojit pod jednu střechu to, co má tolik jmen: raklamní kanceláře; poradce státníků pro tak zvanou komunikaci; designéry, kteří navrhují tvar aut i cvičebního nářadí; tvůrce oděvní módy; holiče; hvězdy show businessu diktující normu fyzické krásy, jíž se řídí všechna odvětví imagologie."
Vývoj světa za posledních čtyřicet let oběma těmto velkým mužům jakoby dává za pravdu. Na přelomu šedesátých let se "z ničeho nic" zhroutil vliv do té doby módní existenciální filozofie (de facto navazující na Masaryka), ideologie hippies a levicových intelektuálů a umělců, aby byl vystřídán tvrdým a jakoby nezvratitelným nástupem ideologie konzumu. Podílela se na tom i ideologie postmodernismu.
K podobnému krachu "příliš" krásných, ve skutečnosti však jen předčasně hlásaných idejí došlo i u nás po Listopadu 1989. V našich ani ve světových dějinách to ovšem nebylo zdaleka poprvé a věřme, že ani ne naposledy. U nás byl svědkem něčeho podobného například Karel Havlíček v polovině devatenáctého století: „Může se stát, že se skvělostí takového šperku, když se jím lidu šikovně blýská do očí, ten se dá na okamžik oslepit, že mocným dorážením na cit a pouštěním uzdy obraznosti se vyvolá chvilkové nadšení, jehož lze v době nejvyšší napjatosti použít k odvážnému činu, ale jakmile ochladne cit a na místě krásných ideálů, spatřených v horečném snu, člověka obejme trpká všední zkušenost, tu nadšení zmizí jako pěna a jako bublina naplněná větrem se rozpraskne. Kde ale masy vede ne cit, nýbrž rozum, ne okamžitý zápal, ale chladná přesvědčenost, tam má revoluce trvalý následek, poněvadž se stala v zájmu času. I nynější pokolení lidstva ještě zdaleka neuzrálo pro uskutečnění těch politických ideálů, jaké tanou jednotlivým šlechetným horlivcům pro blaho člověčenstva. Věru, toto dílem nezralé, dílem zkažené pokolení musí vymřít a zahynout, nové pak musí vykonat dlouholetou pouť skrze poušť všelikého utrpení a trpkých zkušeností, aby se očistilo i utužilo a stalo se tak schopným nového života.“
Kundera, když hovoří i imagologii, hovoří vlastně o diktátu doby, o dobovém myšlení a názorech, kterým se člověk jako dodnes stádní tvor tak rád a mnohdy tak bezebytku přizpůsobuje. Lze oprávněně předpokládat, že ideologii konzumu navodili v sedmdesátých letech pravicoví "imagologové", znepokojení otřesy tehdejšího euroamerického světa. Podařilo se jim to ovšem jen proto, že s ní přišli, jak by řekl Havlíček, v "zájmu" času. Obnovili liberalismus ale neřekli, že znamená svobodu ne pro všechny a že nejvíc z toho budou těžit "pépéčka" a kruhy kolerm nich. Dali klasicky lidu "chléb a hry", aby dal konečně pokoj. Podle mého názoru mají pravdu všichni ti, kdo říkají, že neoliberalismus v konečné fázi (a v té dnes jsme nebo se k ní blížíme?) svobodu nepotřebuje, neboť svoboda ostatních je těm nejmocnějším spíš na obtíž. Neoliberalismus je výrazně materialistický a jeho nutným, zákonitým důsledkem je vymizení jakýchkoli vyšších či ušlechtilejších idejí. To lze dnes ve vyhraněné podobě pozorovat a konstatovat a je to hlavní zdroj obav o osud ne-li světové, tak přinejmenším euroamerické civizilace.
Také ideje totiž mohou silně motivovat, nemusí to být jen hmotný prospěch či "chléb a hry". Dějinných dokladů je opět víc než dost, namátkově husitství a bolševismus. Obavy ze současného nástupu krajního islamismu pramení zejména z toho, že je idelově silnější než naše ideově ochablá Euroamerika.
Ti slepí z nás si v současné době užívají "demokracie" a nedívají se kolem sebe ani zpět a dopředu. Podporuje je v tom dosud převládající filozofie postmoderny, dokumentovaná například knihou Šifra mistra Leonarda, která je ideově zcela prázná a obhajuje konzum a snobství. (Všimněme si, jak je obratně napsaná a postavená, jak dovedně užívá marketingu, tím že "leze po zádech" da Vinciho, kriminální zápletky apod. Mnoho jiných současných úspěšných, nejen knižních děl je postaveno zase na "ideologii" "od pasu dolů".)
Naštěstí se v dějinách vyskytovali i různí Husové a Masarykové, následovaní nepřemožitelnými protože ideově prodchnutými husity a československými legionáři.
Snad naštěstí můžeme i my dnes doufat, že opět (a už v dohledné době?) "vstanou noví bojovníci".
