Vnitřní síla národa spočívá podle Havlíčka ve vzdělanosti, majetnosti, přičinlivosti, mravnosti a zachovalosti – tedy ve vzdělanosti a mravnosti, neboť na tyto dvě základní vlastnosti se dají svést všechny ostatní. Obyčejně Havlíček užívá slova vzdělanost ve smyslu humanitního ideálu, stanoveného už Kollárem; vzdělanost je mu harmonickým vzděláním rozumu i charakteru a proto je mu vzdělávání hlavním a stálým buditelským požadavkem. Aby každý mohl říci ‚jen‘: ‚to chci, to nechci‘.
Havlíček se už proto nezasazoval o vzdělání pouze politické, ale o vzdělání všeobecné, jímž mínil vzdělání všech, ale také ve všem. Dnes se stává u politiků zvykem zlehčovat tento důrazný požadavek na vzdělání, ale nehledě na to, po náležitém vzdělání a výchově charakteru je oprávněn stejně jako tehdy. Jako roku 1848 jsme zejména my dnes ve stejné pozici. Ba naopak: naše pozice se tím, co Palacký zval ‚světovou centralizací‘, znesnadnila. Ukazuji na to pořád, že od roku 1848 jsme nepokročili pouze my. Havlíček to dobře poznával: „Každý nepravdivý důvod přesvědčuje jenom v tom poměru, jak mnoho má za sebou silných paží. Meč není bez teorie nic než kus železa.“ Humanitní ideál neplatí pouze nám, nýbrž všem ostatním stejně; budeme-li skutečně podle něho jednat a žít, musíme obstát a zvítězit, jak jsme obstáli a vítězili tenkrát, kdy jsme jako národ stáli v čele obhájců svědomí. I dnes a také v politice se nejedná o nic nežli o tutéž svobodu svědomí.
