Havlíček očima TGM (10) - realismus, charakter a zdravý rozum

„Poesie musí být pravdivá,“ zní Havlíčkova realistická formule. Realistou je v literatuře a stejně i v politice. Kdo si pročte jeho Obrázky z Rusi, postihne sílu jeho realistického nadání, pováží-li, že to co podává, bylo odpozorováno dvaadvacetiletým mladíkem.

Romantické citlivůstkářství a citlivůstkářské slovíčkaření se mu protivilo. „Hlavní věc je mít oheň vnitřně a na povrchu se zdát, kde toho třeba, zcela chladným: prudkost je hlavní zbraní, kterou proti sobě sami dáváme do rukou svým nepřátelům.“

Havlíček byl člověk praktický. Nejen tím, že si víc než bylo zvykem hleděl hospodářských otázek; jeho praktičnost byla založena v tom, že dovedl odlišovat podstatné od vedlejšího, věc od zdání. Nenáviděl planou učenost a proto se mu nelíbilo tehdejší školství a nepraktické vzdělání. Byl proto také pro popularizování vědy. Positivistou ve smyslu pozdějších realistů nebyl ani za mák. Chtěl být skutečnosti pánem, ne otrokem. Byl důsledný a důsledivý. Ačkoli psal po troškách, den ze dne o nejrůznějších věcech, vždy byl svůj a vždy celý. Vůbec stál o celost, důslednost, jednotnost života a konání. Jeho záliba ve zdravém smyslu ho vedla k demokratismu a lidovosti.

Nevidím mučednictví v jeho smrti a ve vyhnanství, aspoň ne to hlavní. Právě Havlíčkem a jeho životem jsem si ujasnil, že na nás nemá působit mučednictví a smrt, ale mučedníkův život a jeho práce.