Charisma je nádherná i příšerná věc; měli ho Ježíš a Hus stejně jako Hitler a Stalin. Je to "věc" danému jedinci převážně vrozená; cílenou průpravou je možno je ovlivnit, ale víceméně jen kosmeticky. Tím, že se projevuje již od dětství, je dána i doprovodná, ale jinak veskrze základní "výhybka" - zda bude využíváno nebo zneužíváno. Existuje též negativní charisma, jehož nositelé budí spíše nenáklonnost a nedůvěru, a to téměř nezávisle na tom, jací jsou ve skutečnosti.
Kdysi v "telecím" mládí jsem měl vztah ke dvěma dívkám; dalo by se říci, že k Puškinovým Taťáně a Olze. "Taťánou" jsem pohrdl (abych toho později stejně jako Oněgin litoval), "Olgou" jsem by fascinován, ta však zase nechtěla mne. "Taťána" mi jednou vyprávěla, jak od dětství trpěla tím, že všechny návštěvy obdivovaly její sestru, rozplývaly se nad ní, zatím co ona seděla někde kdesi v koutě, vícméně nepovšimnuta.
Charismatici o sobě od dětství vědí, že mají dar působit na druhé, že si mohou dovolit víc než ostatní. Jde tedy hlavně o to, zda toho využívají ve prospěch dobra či zla.
Charisma je kvantitativní - větší charisma má Klaus než Havel a je to jedna z příčin, proč Klaus Havla v očich "lidu" přemohl. Charisma také působí více nebo méně univerzálně, na "všechny", nebo jen na určté spektrum lidí. Univerzálním charismatikem je například bývalý americký prezident Clinton, selektivním charismatikem je například bývalý předseda Strany zelených Bursík.
Občad si připomínám jednoho literárního univerzálního charismatika, Mannova hochštaplera Krulla (bylo to i kdysi úspěšně zfilmováno), podvodníka, do jehož náruče padaly nejen ženy, ale obrazně řečeno též různí životem ostřílení muži.
Na charismatu se podílí též fyzická krása, a to nejen u žen. Například většina posledních amerických presidentů byli vyslovení krasavci. U nás byl fyzicky krásný Stanislav Gross - a všichni jsme mu naletěli. Neplatí to však zdaleka vždy a všude; u sňatkových podvodníků si člověk někdy říká, že by po nich "ani pes neštěkl", a přesto jsou úspěšní. Ve hře je totiž vždy celá plejáda různých a různě obtížně pojmenovatelných, "magických" faktorů.
Magika charismatu vyvěrá z dávné, archetypické lidské až zvířecí zkušenosti. Politické charisma je archetypem vůdce; úspěšný politický vůdce musí mít vlastnosti vůdce gorilího či primitivního lidského stáda, a platí to víceméně dodnes.
Musí budít dojem síly a celkové nadprůměrnosti, zejména vitality-energičnosti, rozhodnosti, inteligence, zejména sociální, a nekonečné a "bezchybné", nenapadnutelné výmluvnosti (tou vynikal například prezident Beneš). Stejně jako v minulosti musí budit dojem, že on stádo povede ze všech nejlépe, že ho nejlépe ochrání a že mu zajistí nejlepší přítomný i budoucí život a existenci.
Slova dojem užívám záměrně, dojem je totiž rozdhodující, a to nejen zpočátku. Uvěří-li totiž stádo svému vůdci, má silný sklon se na něj fixovat, vztahovat na něj všechna svá očekávání, touhy a úzkosti. Proto si vůdcové svou pozici drží někdy až nepochopitelně dlouho, do dob, kdy už je evidetní, že stádo vedou do záhuby. Pro tento jev je v dějinách příkladů bezpočet.
Analytický psycholog a objevitel archetypů Carl G. Jung na toto téma říká: "Lidský duch, jenž zdánlivě triumfoval nad démoničností přírody, do sebe tuto démoničnosti nepozorovaně pohltil a stal se tak loutkou v rukou ďábla. Mohlo k tomu dojít jen proto, že se věřilo, že démony zlikvidujeme, když je vysvětlíme jako pověru. Přitom se přehlédlo, že toto jsou v podstatě projekce, tedy produkty určitých faktorů v lidské duši. Když jsme jejich výtvory uznali za nepravé a iluzorní, nezničili jsme tím jejich zdroje ani jsme je nezbavili jejich účinnosti. Naopak – když už se démoni nemohou usídlit ve skalách, v lesích, horách a řekách, využijí člověka, a to je mnohem nebezpečnější obydlí."
Není obtížné promítnout si výše uvedené úvahy na naše politopadové vůdce - a také, kam nás zavedli. Jsme vůbec v tomto ohledu méně primitivní než naši dávní předci?
