Katolíci by neměli zastírat, že i oni používají (a vždy používali) marketingu, populiusmu a jiných metod mocenského boje. Je v tom základní rozpor - je to proti základním tezím jejich učení. Měli by si též přiznat, že marketingu a populismu dodnes jednak nadužívají, jednak ho užívají mnohdy nesprávně.
Nadužívání mocenských metod se uplatňovalo hlavně v minulosti, v podobě křižáckých válek, inkvizice, korupce a podobně, avšak katolická církev vždy celkem dobře odhadovala, co si za dané situace a v daném dějinném období může dovolit. Zmýlila se ovšem za renesance (a dala tím dala vzniknout protestantství a reformaci), a mýlí se i dnes - tím, že se nepřizpůsobuje překotnému vývoji a globalizaci novodobého světa. V obojím příadě je možno hovořit o usnutí na vavřínech.
Příliš spoléhá na "věčnost" svého dvoutisíceletého vývoje. Je v něm jistě obrovský potenciál, ale nelze ho přeceňovat. (Podobně usnula na vavřínech i mnohá jiná učení: tvářila se a myslela si, že jsou zde navždy, ale nakonec se jakoby z ničeho nic zhroutila.)
Jesliže je každé náboženství založeno na citu a rozumu, současná katolická církev pozapomíná již delší dobu na rozum. Chce si udržet stále racionálnějšího euroamerického člověka, stejně jako o poznání primitivnějšího a emocionálnějšího člověka rozvojového světa. Avšak jak se říká, sedět na dvou židlích se nevyplácí. Kromě toho i rozvojový svět se mění.
Jak se ovšem zdá, katolická církev nevidí, neslyší. (Svého času neviděl a neslyšel ani údajně největší Čech Karel IV. Reformace se ohlašovala již za jeho doby, aby nedlouho po jeho smrti vypukla jako masové hnutí - u nás, takříkajíc pod jeho okny.)
Katolická církev svou nenapravitelností kazí vše dobré, co může udělat pro současný potřebný, ideově poloprázdný svět.
Potenciálně toho může udělat stále ještě velice mnoho.
