Sobotní hradní ceremoniál vyznamenávání významných osobnosti prezidentem republiky při příležitosti státního svátku vzniku Československa v roce 1918 byl velmi důstojný. Byla to důstojná parodie.
Akceptuji, že prezident může vyznamenat, koho chce. Zejména pokud jde o významné Čechy. Ba i skvělé cizince, jejichž činnost byla ve prospěch České republiky zvláště významná, veřejně známá a oceňovaná.
Nevím však, proč řád Bílého lva v I. třídě v tzv. občanské skupině Za zvláště vynikající zásluhy ve prospěch České republiky dostal slovinský prezident Borut Pahor, bývalý komunista, nyní sociální demokrat, nevýrazný exposlanec EP a nepříliš úspěšný premiér. Nebo další sociální demokrat Michael Häupl, Rakušan, bývalý dlouholetý primátor Vídně. Stejně tak bývalý německý kancléř Gerhard Schröder, na jehož místě bych si spíše dokázal představit již zesnulého bývalého ministra zahraničí Hanse-Dietricha Genschera. Zeman řekl, že Schröder je jeho přítel. Inu, myslím, že Bílý lev by neměl patřit do kategorie odměn za utajené zásluhy a kamarádčoft. První muž státu k tomu přistupuje dle pravidla „psi štěkají a karavana táhne dál.“
Nelze říct ani slovo proti rozhodnutím vyznamenat Řádem bílého lva I. třídy ve vojenské skupině generálské osobnosti, ba ani v případě vyznamenaných Řádem Tomáše G. Masaryka a Medailí za hrdinství. Avšak ve „třídě“ Medaile za zásluhy I. stupně, v níž se mísí kromě Elišky Haškové-Coolidge sportovci, vědci, umělci a „veleduši jiného poslání“ je hodnotový chaos.
Zejména umělci si vydělávali svou vyznamenanou službou pro republiku obvykle obrovské peníze a jejich „obětí“ pro slávu tohoto státu byla popularita. Srovnání Karla Kryla, již vyznamenaného, s jiným písničkářem Jaromírem Nohavicou, metálovaného nyní, při porovnání všech občanských aspektů, připadá směšně, ledaže by u Nohavici převážila schopnost hrát scrable. Ocenění patrně nejhoršího známého českého filmaře Zdeňka Trošky s jeho plytkými komediemi a pohádkami doslova karikuje institut státního vyznamenání. Když to porovnám s kvalitativní hutností jiného filmaře Jana Hřebejka (ale toho asi nikdo na metál nenavrhl), nebo Zdeňka Svěráka (pravda, už jednu medaili dostal od V. Havla v roce 1999), který je neumdlévajícím robustním zjevem nadání pro film, divadlo a slovesnou kulturu, tak se mi z toho svírá žaludek.
Inu, budiž, pan prezident Miloš Zeman zase všem dokázal, že si může dělat, co chce, a jak chce. Je to jeho právo. Jen zapomněl na to, že tyto jeho výnosy mohou postrádat společenský respekt, který by měl být pro prezidenta země celkem důležitý.
Projev Miloše Zemana, k němuž jej provázela jeho choť, byl mimořádně dobrý. Možná nejlepší z těch „metálových“ v jeho funkčním období. Měl jsem chvíli pocit, že k řečnickému pultíku ani nedojde, působí velmi nemocně. Ale za pultíkem ožil, jako rétor je prostě stále skvělý. Bylo jen dobře, že ceremoniál byl tentokrát velmi zkrácen, nejspíše s ohledem na to, že pan prezident opravdu není v blyštivé zdravotní formě.
Musím však odbočit. Možná nekonzistentně. Dne 27. října se konal v katedrále Sv. Víta na Hradě benefiční koncert, jehož smyslem bylo získat finanční prostředky pro postavení nových varhan katedrály, které dosluhují. Jeho vyvrcholením byl celkem krátký projev kardinála Dominika Duky v doprovodu špičkových hodnostářů Ekumenické rady církví, a jejich společná motlitba.
Označuji se za „praktikujícího ateistu“, ale Dukův projev na mne učinil větší dojem než ten Zemanův. Duka mluvil o obavách z budoucnosti, byl velmi zdrženlivý, korektní. Přesně v té poloze se po parlamentních volbách nacházíme. Drtivě vyhrála ta nejpopulističtější strana ANO, s níž se dosud žádná ze stran nechce dát dohromady v koalici, aby nepoškodila svou budoucnost. Všichni se jí bojí, ale žádná z dalších stran se nechce levně oddat spolupráci za podíl na moci. Prezident ANO podporuje. S problematickým lídrem - ať chcete či nechcete to tak nazvat - který postupuje dle pravidla „psi štěkají a karavana táhne dál.“ Je prostě nejsilnější a tečka. Kromě SPD všechny strany deklarují, že jdou do opozice. Třeba se to za pár dnů či týdnů změní, ale charakterizuje to klima české společnosti. Je rozdělená, znesvářená, nejednoznačná, vítěz není vítěz, poražení spekulují, protože nejsou úplně poražení. Hnutí ANO půjde na ruku jen Okamurova SPD, další populistická partaj. Ano (nikoliv ANO), vzhlížíme k budoucnosti s obavami a úzkostí. Nikdy dosud nebyla tato společnost tak zoufale rozbita.
Jakkoliv jsem věřící bez konkrétního boha a církve – pomáhej nám Bůh.
