Nezajímavý blog k biologické válce o přežití

Můj předvánoční blog nebude moudrý. Nebude chytrý. Patrně nezajímavý, třeba i zaslouženě nečtený. Rok 2020 si zaslouží, aby krátký byl. Nebude dávat naději. Stát a jeho občané jsou v biologické válce s pandemickým nepřítelem.

Nejsme ve společenském či zdravotním vztahu. Jsme v biologické válce a stále prohráváme, neboť boj už má téměř 10 500 obětí. A někdo tu válku začal, jako každou.

Je to zatím prohra. Odpovídá to počtu obětí „slušné“ lokální války.

Tyto následující úvahy či názory nebudou mít aktuální politický význam, neboť budou popřeny vládní garniturou a označeny za filozofující redundantní debility. Tak to prostě chodí. Uvidíme za pár let. Ale nechť už chceme či nikoliv, tak tato válka nemá charismatické vůdce nabízející optimismus, naději, nápady a euforické odhodlání. Je to užitečný test. Česko nemá ani přesvědčivou odbornou frontu pro duel v biologické válce, jíž boj proti Covidu-19 vlastně je. Nemáme kapacity pro boj s nepřítelem na epidemiologické bojové linii, do níž jsou nasazovány i „čety“ hygieniků, vakcinologů, infektologů, parazitologů, politických manažerů a dalších odborníků. Zní to nepříjemně, ale je to bohužel fakt. Jenom měníme ministry a zmocněnce.

Výsledkem je ustrašená společenská skepse. Na Hradě sedí osobnost za zenitem své lídrovské a mentální kapacity. V čele vlády je šéf, který přes úpornou snahu vést pozitivně exekutivní potenciál svého úřadu k nějakým výsledkům naráží jednak na limity svých rétorických a argumentačních schopností, druhak na limity svého ministerského sboru, jehož možnosti jsou patrně vyčerpány a kritérium loajality ve stávajícím koaličním uspořádání naprosto nevyhovuje spontánní občanské potřebě. Není to žádný div. Z politologického hlediska je to obvyklý defekt.

V politické historii je jen málo osobností, které zalarmovaly národ na základě pesimismu. Byl jí Brit Winston Churchill, který 13. 5. 1940 přednesl jako čerstvý premiér projev, v němž řekl:  „Nemohu vám slíbit nic než krev, dřinu, pot a slzy. Máme před sebou utrpení toho nejhoršího druhu. Čekají nás měsíce bojů a útrap...“ Slíbil však vítězství a slib dodržel. Bylo to po dobytí Francie Němci a před leteckou bitvou o Anglii (červenec až listopad 1940). Něco však udělal. Přeorganizoval letecký a celý zbrojní průmysl, celou ekonomiku. Stál u zrodu nového systému civilní obrany. Zmobilizoval celou Británii. Přitom byl vlastně úplně sám. Američané do války ještě nevstoupili, Sověti měli s Němci dohodu a invaze do SSSR začala až 22. 6. 1941. Osa Berlín-Řím-Tokio byla vytvořena už v roce 1936.

Mluvil jsem o naději, která není iniciována. Neboť naděje není o týdnech ani o měsících. Je o postoji k budoucnosti. A ten je způsobilý jen dlouhodobě životní orientací, která v sobě nese naději na každý příští den. Postižení klimatem pandemie Covidu-19 je sice vážné, ale nikoliv dlouhodobě rozhodující.

Což je faktor, který tu momentálně není.

Tento rádoby filozofující blog to nezmění. Sice může mít nějaké čtenáře, ale bude mít spíš jen pasivní podporovatele. Nejsou impulzy naděje.

Česko je zemí plnou optimistických a nesmírně kreativních a vynalézavých lidí. V relativizovaných měřítcích má větší potenciál než Amerika. Přinejmenším ve vztahu k počtu obyvatel.

Ale jsme ubití. Jsme ubití naprosto šílenou veřejnou komunikační atmosférou, ubití mediálním klimatem pravd/nepravd/manipulací kolem Covid-19, tlakem vládnoucí garnitury, jejíž machiavellistický koncept oddělit politiku od etiky vyhrává s pomocí lží, dezinterpretací, ohýbání pravd a statistik. Pravda, žádný objev.

Inu, máme tu tedy i jiné příklady než z 16. století, než jak je formuloval Niccolo Machiavelli. Jsou tu několikanásobné fatální zrady českého národa z 20. století velebeného prezidenta Beneše, monstrózní a zločinné zrady zákeřných komunistů, historickým skokem v roce 1989 se dostáváme ke zradám demokratů. Tento stát se ocitl v situaci permanentní politické, ekonomické a justiční kriminality, v níž vítězí ve vyšší sféře správní moci korupce, klientelismus a politická rozhodnutí. Správa Středočeského kraje je až komickou ilustrací.

Jinými slovy, správcem veřejných věcí není systém. Tedy deklarovaný princip. Nikoliv strana, hnutí. Ten se nazývá jinak - mravnost. Mělo by to tak být. Ale to tu není, když je ten současný systém mj. vydírán komunisty. To je tvrdé mínus.

Je zcela zbytečné připomínat, že současný systém společenské a komunikační strategie s občany této země, jehož nositelem jsou rovným dílem veřejno-právní i oligarchicky vlastněná média, nevyjímaje hnutí ANO, mají chimérický účinek. Domněle účinný, fakticky krátkodobý. Ale zcela se míjí s „efektem veřejného blaha“, NYNÍ, takřečeným. Dlouhodobým. Jeho nositeli mohou být jen omezenci „na jedno použití“. Platil v „nekoronavirové“ době.  Teď je to jiná hra o férovou nabídku, jak dál žít. Už nejde o politiku, totiž jde o život.