Za tou otázkou se neskrývá žádná ironie. Protože můj život je o lásce, která zatěžuje mou mysl a srdce aspoň z 80%. Myslím pořád na lásku. Od ranního probouzení, kdy moje teploulinká žena Klára vstává a líbá mě. A líbá mě podruhé, o poznání vřeleji, když odchází vydělávat peníze. Pak na ni myslím celý den. Napíšu jí za den z práce několik e-mailů, které končí slovy: S láskou..., Miluju tě... Miluji svou ženu, miluji pocit, že ji miluji, miluji pocit, že je můj život stále přítomný v lásce. Ale asi píšu na špatný blog.
Když vezmu stovku aktuálně nejčtenějších blogů v této blogerské komunitě (v týdenní bilanci), tak 85 blogů je na politická a související společenská témata; jenom 8 blogů je naplněno soukromými příběhy; 2 blogy mají sportovní téma – oba jsou moje, jsem takřka bílá vrána; v 1 blogu je báseň; 1 blog je o práci – ten právě nejčtenější od Tomia Okamury, ale je vlastně téměř společensko-politický a od Okamury jen kvůli jeho renomé by lidé četli i malou násobilku; 1 blog je o přírodě – je to překrásný fotoblog pod titulkem „Pokračující aprílová žertování“ od Marka Trizuljaka, díky, pane kolego, klobouček ...
Ani jeden o lásce. Asi málo milujeme.
Také ani jeden třeba o literatuře. Protože málo čteme (kromě blogů, bulváru atd.), přestože komunita blog.idnes.cz je považována z těch velkých za nejvyspělejší. Žádný o divadle, přestáváme do nich chodit; nic o filmech, už málokdo má na to, aby chodil do bijáku. Atd.
Ani jeden o umění, žádný na intelektuální téma, nic o vzdělání, dětech (možná jeden politický napůl), zážitcích všedních dnů a podobně. Ani jeden o hobby. Dříve to spektrum bývalo jinačí. Ale spousta lidí sem nejspíš přestala psát, mnohé postrádám. Nahradili je autoři s ambicemi politických komentátorů. I já mám máslo na hlavě, také se navážím do politiky. Také uvažuji o tom sem přestat psát, protože převaha témat se mi vzdaluje. I tato blogerská komunita se mění k horšímu, jak se horší doba. Komentovat politiku je nejsnazší, nemusíte nic dělat, číst, stačí se dívat na televizi a pak něco nasmolit.
Já jsem pro lásku. Navíc máme za dveřmi květen a srdce se mi jako každý rok plní novou energií. Krátí se sukně, bundy a blůzy zůstávají doma, ba i podprsenky (zakrátko), je mnoho krásných podnětů, vzduch s vůní vykvétajících stromů je prodchnutý feromony, dopaminem testosteronem, estrogenem, serotoninem, oxytocinem a bůhví čím ještě dalším. Kdybych tvrdil, že se neohlížím za jinými ženami, tak bych byl jako zdravý muž buď lhářem, nebo homosexuálem. A to nejsem. Podněcuje mne to k hříchu (trochu), nebo k co nejčasnějšímu návratu domů, kam přijde ONA.
Lidi nyní baví hlavně nadávat, nebo číst o nadávání. Nemůžou za to. To ten náš český malý, chudnoucí, stále naštvanější, prolhaný a intrikánský svět plný politické špíny za to může, ze všech stran se lidem do hlav a do srdcí tlačí nespokojenost a hněv.
Láska je však lékem a neodňatelnou lidskou ctností – nemyslím ty „velelásky“ k lidstvu, k bohu, k vlasti, ke straně, vlámskému malířství atd. – je-li jejich cílem člověk a blízký tvor. Rodina, blízká duše, žena, dítě, vnuk jsou ve stavu lásky obohacující, přinášejí tu nadstavbu úhoru denního života, která nás zachraňuje od nepřestajné zloby. I vlastní pes, a to nikoliv v poslední řadě, zahrnutý láskou, vám dokáže mnoho vracet, dokonce víc než člověk. Mně prosvětluje život, učí mne neverbální komunikaci, empatii, dává mi příklad v oddanosti. Věří mi a já vím, že mám morální a citový závazek ho nezklamat, nesmím otřást jeho věrnou dušičkou, nesmím zneužít jeho závislosti, protože si neumí otevřít ledničku a vzít si něco k jídlu. Miluje mě totiž, což je víc než smlouva nebo dohoda.
Je zle v této zemi, ale není první ani poslední zemí, kterou to postihlo. Láska však zůstává konstantou přežití čehokoliv a kdykoliv v duševním a citovém zdraví.
