Máme plné hlavy koronavirové apokalypsy a velmi toužíme co nejdříve opět žít normálně beze strachu. Mám na to samoléčbu, že žiju jako dřív a pořád vnímám věci stejně jako předtím. Historii, současnost, hlavně antropologicky.
Strach ze současnosti a budoucnosti nás doslova sdírá. Ten strach je horší než pandemie. Přitom pevně věřím, že ty nejhorší katastrofy už má lidstvo za sebou a současný společenský, vědecký a technický pokrok už dokáže ve 21. století něco ještě horšího odvrátit.
Dvě největší katastrofy lidstva se odehrály ve 20. století. Byla to v letech 1918 až 1920 tzv. španělská chřipka, během níž zemřelo 50 milionů lidí. Není to správný název, protože byla původně čínská. Za ty dva roky zemřelo až 50 milionů lidí, umíraly dva až čtyři miliony lidí měsíčně, až půl milionu týdně. Srovnatelnou katastrofou je jen II. světová válka, během níž zemřelo 60 milionů lidí v průběhu šesti let.
Eckart objevil mesiáše
Zatímco první ze zmíněných katastrof zavinil virus, tu druhou přímo/nepřímo vyvolal člověk: Dietrich Eckart, na počátku 20. století velmi respektovaný německý básník, spisovatel, novinář, vydavatel, autor divadelních her. V širším spektru historiků, literárních vědců a fanoušků těchto oborů není příliš znám. On však stvořil monstrum jménem Adolf Hitler.
Narodil se 23. března 1868, čili nyní skoro přesně před 152 lety, v bavorském Neumarktu. Zemřel už 28. prosince 1923 ve věku 55let po opuštění věznice v Landsbergu, kde seděl po Hitlerově pokusu o státní převrat. Do té doby stačil přesvědčit Adolfa Hitlera, že je mesiášem pro spasení Německa po potupném výsledku I. světové války pro Němce a je předurčen k tomu, aby „zařídil“ naprostou dominanci Německa celému světu.
Hitlerovým mentorem byl okultista a alkoholik
Eckartův vliv na Hitlera byl fatální. Eckart byl autorem prakticky úplně vymyšlené teorie, podle níž jsou Němci nadřazeným národem světa, pocházejícím – velmi stručně řečeno – z bájné Atlantidy, na základě velmi chatrných a krkolomých fabulačních hypotéz o souvislostech s indo-íránskými národy a jutskými Teutony. Proto jsou prý nanejvýš krásnými lidmi s mimořádnou inteligencí, chrabrostí a moudrostí. Své teorie „dotvořil“ výmysly a domysly o teutonské mytologii a bohatýrských událostech. Chodil s nimi do okultistického spolku Thule, z něhož vznikl impuls založit Německou dělnickou stranu, později transformovanou v NSDAP.
Dietrich Ekhart byl vzdělanec, absolvent práv na univerzitě v Erlangenu, medicíny na univerzitě Ludwiga Maxmiliána v Mnichově, avšak byl alkoholikem a „závislákem“ na morfiu. Jako první vyslovil teze, že velikosti německého národa je v cestě spiknutí - bolševismus, židé a míšení Němců s podřadnými národy. Hitlera, který byl tehdy zprvu jen mluvčím strany, si vybral kvůli rétorickým schopnostem a vůdcovské energii jako mesiášský nástroj a tlačil ho funkce führera ze všech sil. Polovzdělanec Adolf Hitler se základní školou mu zcela uvěřil, přijal to, převzal od něj doživotní okultismus a pevnou víru, že je předurčen všemi schopnostmi do role světového vládce. Vzhledem k tomu, že Dietrich Eckhart jako šéfredaktor ovládl nacistický deník Völkischer Beobachter, to šlo celkem snadno. Eckart před svým předčasným úmrtím ani netušil, co vlastně zplodil. Vznikla celosvětová tragédie.
Šílený případ
Je to strašný případ, jak vzdělaný narkoman, okultista a ochlasta dokáže ovlivnit lidské dějiny tím, že vybere do funkce vůdce, egocentrického nevzdělaného a vyšinutého pitomce, jemuž zachutná moc, účinek vlastních schopností, uchopí příležitost, takže sám sebe jmenuje do role vůdce všehomíra, velitele armády a opanuje tak velkou moc, že už ho nelze zastavit. Přitom to není vlastně tak dávno.
V roce 1935 nám vybral veleduch T. G. Masaryk do čela státu slabocha a několikanásobného zrádce Edvarda Beneše, svého epigona a přítele. Ten odevzdal moc za všeobecného jásotu komunistům, dalším zrádcům. V roce 1989 jsme předali moc ve všenárodní euforii demokratům a po 30 letech zase nevíme, jestli to bylo dobře. Dověděli jsme se zase jen to, že demokracie, všeobecně fungující systém s nejlepšími výsledky a velmi špatnými zkušenostmi, je reálně efektivní jen s lidmi, do jejichž rukou lze vložit důvěru s omezeným mandátem, přísně střeženým občanskou kontrolou, jejíž možnosti jsou omezené. Nyní je naše země v hluboké krizi, v níž je koronavirové klima především trpkou kulisou, v níž se hraje o velký výsledek. Rozhodně nehrozí, že by se najednou zjevil nějaký nový Dietrich Ekhart a využil situace, jaká byla v Německu po I. světové válce. Ohrožení je v tom, že si zase špatně demokraticky vybereme.
