Tohle je o lásce. Mám rád Vánoce a představuji si, že je to smířlivý čas, v němž se mohou začít mít rádi i ti, co se normálně nemusejí. Či nemuseli. Leccos si nyní odpustí. Hledají k sobě cestu. Najdou ji i ti, co se přestali milovat a zase se našli. Letos se mi z toho něco splnilo. Smířil jsem se například s dcerou, která se se mnou po rozvodu s její matkou nechtěla stýkat 14 let. Šel jsem tomu naproti. Jsme zpátky a mám o dvě vnoučata navíc. Jsem za to velmi šťastný.
Musím myslet na to, jak v našem současném světě funguje láska. Píšu zde o tom něco s pramalou nadějí, že to někdo bude číst. Blogová komunita se zabývá hlavně problematikou všehomíra. Politikou (také jsem do toho spadl, bohužel), přemírou témat světodějného či alespoň místně-příslušného politického, sociálního či kulturního významu, což zaručuje čtenost. O lásce není v seznamu článků prakticky nic. Láska je z marketingového hlediska prostě nanic. Totální ousider. Intimní témata jsou nezajímavá, přitom otáčejí našimi životy daleko více, než si připouštíme.
Odcizili jsme se pojmu láska, ačkoliv víme, že se bez ní nic nezrodí. Stejně jako pojmu čest (ale to patří jinam).
Usuzuji, že láska už není důležité téma, i když je v historicky v TOP 10 největších hybatelů lidských dějin. Zapříčinila války, klíčová politická rozhodnutí atd., ale to teď nemám na mysli. Láska není jen citovým vzplanutím k určité osobě. Láska není jen cit, ale i vlastnost, mravní fundament, je to výbava do života. Láska je i empatie a solidarita, pozitivní přístup k životu, je to filozofická výbava. Láska nemíří jen do srdcí konkrétních milovaných lidí, ale i do principu respektu ke každé živé existenci v příslušné komunitě, neboť každá z nich je jedinečná. Nejen v lidské, ale i zvířecí či rostlinné. Funguje to i opačně. Umíte si představit věrnější bytost po svém boku, než je váš pes? A to nejsem věřící, nemíním tato slova jako Boží agitku, jsem nepraktikující křtěný římský katolík. Láska ovlivňuje lidské osudy daleko více, než si připouštíme. Obávám se, že se za to dokonce stydíme a považujeme lásku za slabost.
Zdá se, že jsme zapomněli, že schopnost být v lásce se svými nejbližšími a v lásce s lidmi kolem sebe v nepříbuzenském vztahu, v lásce se zvířaty a přírodou je největším potenciálem života. Vzniká tím obrovský prostor neverbální komunikace. Mám mj. malou chameleónku, a ta se mazlí! Mám tolik oddaných nepřátel, že jsem se naučil mít rád. Protože většinou vidím jejich slabiny, které nemohou překonat. Není to v jejich silách. Jsou nemocní, nemají přirozenou výbavu, mají emoční a mravní deficit. Trápí se tím, aniž to tuší, zažívají někdy nevysvětlitelné prázdno v srdci, které neumějí pojmenovat a snaží se ho zaplašit a odehnat. Přichází však znovu a znovu. Věřím ve schopnost slitování, v nástroj smířlivosti, ačkoliv je to většinou zcela neefektivní. Ale být v míru s tímto postojem mi nečiní problém.
V souvislosti s tím, co nyní shledávám v této odcizené společnosti, si dovolím poprosit Ježíška (Santa Clause, Dědu Mráze, Joulupukkiho, Jultomtena, Péra Noëla či jak se všichni jmenují), aby mimořádně ocenil - i když je to jeho džob - že aspoň o Vánocích se nyní lidé chtějí mít o trochu víc rádi než obvykle a vydrží jim to aspoň tři dny. Bojím se ale, aby s ním neseklo, když si spočítá, že je to zase horší. A uvědomí si, že to jde od desíti k pěti rok od roku více a z lásky se stává sentimentální šunt, zase je na světě smutných lidí více, stejně jako nemilujících a nemilovaných.
