Byl jsem po zápase 3. předkola fotbalové Ligy mistrů Sparta Praha - Panathinaikos Atény (3:1) v šoku. Ani ne tak ze hry Sparty a výsledku (obojí výborné!), ale z chování trenérů obou mužstev. Chování trenéra Panathinaikos Nizozemce Henka ten Cateho a kouče Sparty Jozefa Chovance bylo svou kulturou od sebe vzdáleno mnohem více než Praha od Amsterdamu (kde se Henk ten Cate narodil) nebo Atén (kde Nizozemec nyní trénuje). Nechci to komplikovat Dolnými Kočkovcemi na Slovensku, odkud je Jozef Chovanec, nebo Surinamem v Jižní Americe, kde má kořeny Henk ten Cate.
Jozef Chovanecarchiv
Henk ten Cate přišel po zápase na tiskovou konferenci jako první a mluvil celkem dlouze, mnohem déle než obvykle hovoří trenéři prohravších týmů po důležitém zápase evropských pohárů. Potřeboval nejspíš ospravedlnit sám sebe. Kouč s obrovským platem mluvil jako člověk, který se zodpovědností za výkon týmu, který připravuje, nemá nic společného! Jeho hráči dělali tragické chyby, byla to hrůza, nehráli jako tým, vázla komunikace, hráči neměli dost vůle bojovat o každý míč, chyby byly fatální. Takhle mluvil. Byl to projev burana, který si o sobě myslí, že všechno dělá dobře, zatímco jeho hráči dělají všechno blbě. Že dostává těžké prachy za to, aby je dobře připravil a tudíž o nich takhle mluvit neměl, bylo asi vedlejší. Všechno hodil na hráče. Aby z nich udělal jo větší blbce, tak řekne, že vloni (Panathinaikos na podzim roku 2008 rovněž ve 3. předkole Ligy mistrů Spartu dvakrát porazil a vyřadil) byla Sparta silnější.
Ani špetka respektu vůči soupeři, který nebyl favoritem, ale byl připraven velmi dobře po fotbalové, taktické, fyzické a především mentální stránce a bojoval na hraně svých možností. Zažil jsem za 35 let, co píšu o fotbale, mnoho tiskových konferencí po vypjatých zápasech, které skončily nečekaným výsledkem. Hovořili na nich Alex Ferguson, José Mourinho, Arséne Wenger, Franz Beckenbauer, Václav Ježek, Luis Aragoňés, Fabio Capello, Carlo Ancelotti, Arrigo Sacchi, Otto Rehhagel, Frank Rijkaard, Aimé Jacquet a mnozí další. Ti po prohraném či nevydařeném zápase obvykle řekli, naprosto legitimně, že soupeř byl tentokrát prostě lepší a zvítězil, protože měl větší vůli po vítězství, víc bojoval, něčím překvapil, možná měl třeba i víc štěstí, v proměňování brankových příležitostí byl lepší, udělal méně individuálních chyb a podobně.
Do této kategorie však nepatří nizozemský kouč surinamského původu Henk ten Cate. Jeho hráči jsou prostě tragičtí a hrozní idioti. Ani neřekne, že zejména ve druhém poločase sice bojovali jako o život, šli do každého míče naplno, ale nebyli prostě lepší. Neřekne, že bojovnější a dobře připravený tým Sparty zvládl lépe obrannou a útočnou fázi a z výrazně vyššího počtu gólových šancí tři proměnil. Tečka. Soupeř jako kdyby vlastně neexistoval.
Po něm přijde na tiskovku trenér vítězného tým Sparty Jozef Chovanec. Řekne, že jeho mužstvo bojovalo proti favoritovi na hraně možností a udělalo chyby, které pramení z kvality soupeře. Nestěžuje si na absenci klíčových hráčů Bergra a Kucky. Nesklouzne do emocí. Poděkuje svému celku a realizačnímu týmu, který spolupracoval na celé přípravě. S respektem a pokorou hovoří o síle protivníka, věcně vyjmenuje klady a zápory. Je spravedlivý. Vyjádří potěšení, že se českému mužstvu podařilo konečně Panathinaikos porazit po 49 letech. Jak znám Chovance, byl by stejně věcný a korektní, i kdyby jeho mužstvo prohrálo. Hledal by spíš klady. To pravé praní "špinavého prádla" by si nechal do kabiny.
Henk ten Cate byl v Praze už před dvěma lety s Ajaxem a prohrál se Slavií. Byl arogantní. Vloni na Spartě rozhodně nebyl příjemnější a měl povýšenecké poznámky. Letos tomu nasadil korunu. Ve svém chování má snad jediného "konkurenta" ze stejného kořene, jímž je španělský trenér Javier Clemente. To je velearogantní superburan, který urážel nejen hráče, ale kohokoliv, kdo mu zkřížil cestu. Včetně médií. Jako kouč Španělska, jako kouč Srbska a nakonec s ním vyběhli na jaře roku 2008 Íránci, když chtěl jejich národní tým řídit ze svého domu v Baskicku na pláži. Od té doby je bez práce.
