Vítězství fotbalové reprezentace 3:1 nad Belgií v přátelském zápase v Teplicích je pro český fotbal dobrá zpráva. Zejména poté, co český fotbal inkasoval letos pár těžkých ran. Ponouká k tomu, aby si fotbalový fanoušek uvědomil, co vlastně znamená příchod Ivana Haška do jeho nejvyšších sfér. Po porážce 1:2 se Slovenskem v Praze byly fatálně zpochybněny naděje týmu ČR probojovat se na mistrovství světa 2010 v Jižní Africe. Slavia a Sparta byly vymeteny z Ligy mistrů. Mezitím proběhla valná hromada Českomoravského fotbalového svazu, která vynesla do čela Ivana Haška. Ten se stal aktuální světovou raritou. Jako předseda svazu je i trenérem reprezentace. Od něj je to akt velkého odhodlání vzít v této pozici na sebe riziko, k němuž se neodhodlal žádný jiný kouč. Nevšední akt odvahy.
Jaroslav Plasilarchiv
Ivan Hašek je první zcela renesanční osobností českého fotbalu. Přitom by si člověk myslel, že se v něm už nic převratného nemůže stát. Hašek je však úkaz. A jeho premiéra s reprezentací to jen dokazuje.
Podíváme-li se do minulosti, tak není v historii českého fotbalu člověk, v jehož dispozicích by byla stejně vyrovnaná složka vynikajícího ligového hráče, reprezentanta do úrovně čtvrtfinále mistrovství světa, úspěšného legionáře ve Francii a Japonsku, úspěšného kouče ve Francii, v Japonsku, v Čechách a ve Sjednocených arabských emirátech, jenž by současně dosáhl hodnotného právnického vzdělání na renomované univerzitě s doktorátem a poté se stal současně předsedou svazu - dokonce takřka všelidově žádaným - a trenérem reprezentace. Nejen česká fotbalová historie, ale ani celosvětová, takový případ nezná. Tento fotbalový výčet, součet, rozdíl, součin i podíl, integrál, logaritmus i algoritmus nemá v tomto souběhu paralelu.
Možná by to chtělo veřejně přiznat českou hrdost na něco takového. Ale to nehrozí. Stačilo by, aby nesehraný tým ČR ve středu s Belgičany v Teplicích remizoval a zvrtlo by se to. Hašek by byl za megalomanského trotla.
Bylo by to typicky české.
Díky své profesi jsem byl ve středu v Teplicích u všeho. Mrazilo mě. Bylo to něco jako "deja vu". Kolem národního mužstva se pohybuji přes třicet let. Už jsem něco podobného zažil. Jako fotbalový novinář jsem absolvoval svůj první reprezentační cyklus, který se vztahoval v mistrovství Evropy 1976, na němž Češi - pardon, Čechoslováci - vyhráli titul a Antonín Panenka očaroval fotbalový svět svou penaltou. Hráči tehdy milovali trenéra Václava Ježka, který pro ně byl autoritou. Vždycky všechno dobře vymyslel, našel překvapení a hráči toužili po tom, aby na hřišti udělali všechno, jak to on chtěl. Nastupovali pokaždé na hřiště jako v transu a měli vůli se udřít k smrti.
Proč o to držím řeč? Vzpomněl jsem si na Viktora, Ondruše, Nehodu, Panenku, Pivarníka, Gögha, Čapkoviče, Dobiaše, Módera a další, když ve středu v Teplicích při zápase s Belgií stál na tribuně nějakých osm metrů ode mě Ladislav Jurkemik jako pozorovatel slovenského svazu. Slovenský stoper československých evropských šampiónů z roku 1976, jeden z úspěšných střelců penaltového rozstřelu. Před 33 lety jsem si sedl vedle něj do autobusu, do něhož tehdy při odjezdu z bělehradského stadionu Marakana trenér reprezentace Václav Ježek pozval novináře (dnes naprosto nevídaná věc, mimochodem se tehdy kvůli novinářům nenašlo v autobuse místo pro tehdejšího předsedu ÚV ČMFS Antonína Himla a jeho místopředsedy). Pozdravili jsme se pohledem. Oči mu žhnuly jako fandovi, fotbal se mu líbil, sdílel ho, i když byl nyní mužem z druhého břehu.
Dlouho jsem neviděl v očích hráčů takový esprit, jako před zápasem s Belgií, který byl předznamenáním utkání kvalifikace o MS 2010, v níž je na řadě jako první zápas se Slovenskem v Bratislavě 5. září. Připadlo mi to trochu podobné s žárem očí Ladislava Jurkemika před zápasy v roce 1976 s Nizozemskem a Německem a po nich. Ve středu v Teplicích to nebyly ty pohledy jako za Karla Brücknera v posledních dvou letech jeho působení nebo v krátké éře za Petra Rady. A po počáteční nervozitě a obdrženém gólu "to" začalo hrát a nový Haškův pohled na potenciál českých špičkových hráčů - například když udělal z Plašila špílmachra a nebo z Rozehnala defenzívního záložníka a "resuscitoval" třiatřicetiletého Štajnera podporovaného Pospěchem a podobně - začal fungovat. Odhodlání nechat na hřišti všechny síly bylo tak očividné, že trávník málem hořel.
K dokonalosti tohoto nového zážitku, který navodil euforii, ale byl jen prvním krokem, chybí už jen "maličkost" - porazit Slováky v Bratislavě a vyhrát tři zbývající střetnutí kvalifikace doma. A pak ještě to, aby nám to nakonec nebylo nic platné. Protože ani čtyři vítězství nezaručují postup na mistrovství světa v Jižní Africe. Ale je příjemné mít zase naději a na něco se těšit.
