Tak je tu konečně jaro. Ptáci nás ráno budí svými svatebními trylky, meze vysouší sluníčko, takže není nad to, obout si toulavé boty a vyrazit si jen tak s partou správných lidiček někam se proběhnout.
Miloš Škorpil Máte-li to štěstí, že ty lidičky nejsou žádní závodní chrti, užijete při tom i spoustu srandy, takže večer pak nevíte, zda vás ty břišáky bolí více od smíchu, tahání nohou z hlubokého bahna nebo od otřesů, když jste se snažili „doběhnout" čas úprkem z kopce.
Večer a v noci to spíše vypadalo na ďábelskou svatbu. Blesk stíhal blesk, hromy se nenechávaly zahanbovat, nakonec se přidaly pořádné kroupy a do toho si pěkně hvízdal vítr. Druhý den ráno nás čekalo někoho 35, jiné 10 kilometrů. To byl plán, ale jak už víte, běžecké plány se většinou s realitou moc nemilují.
Vybíháme po zvolené trase. A hele, tenhle brod tu ještě včera nebyl, a tahle řeka tady taky včera netekla.
„Hej, pane, dá se tudy běžet dál?" ptáme se jednoho z místních. „Tady se rozhodně projít nedá", dozvídáme se a tak míříme na silničku. Musíme bohužel upustit od myšlenky, že zaběhneme i do Německa, ale proudy vody, které ze všech strání a ze všech stran tečou, nás jednoznačně vytlačují na asfalt.
Pořád ještě ale není tak zle. Silničky jsou poměrně málo frekventované. Auto tu projede jedno za čas. Běžíme, obzor se začíná pročisťovat. Opar, který jej ještě před chvilkou kryl, je ten tam a nám se otevírají krásné pohledy na výtvory, které tu vytvořili ve vzájemné spolupráci příroda a lidé. Je to tu Bohem zapomenutý kraj. Tak by se to mohlo na první pohled zdát. Ale pravdou je, že jen díky tomu, že se tu zdánlivě na více jak padesát let čas zastavil, si dneska můžeme užívat přírodu, kterou už ve vnitrozemí dokázali naši předchůdci přizpůsobit obrazu svému.
Historii a dávné hříchy tu připomíná i řada smírčích křížů, které právě v tomto kraji můžeme nejčastěji nalézt. Snad proto, že tu od pradávna vedla hranice mezi lidmi, mezi státy, mezi příslušníky různých rodů, mezi vyznavači mnohých vír. To vše tady na vás dýchá na každém kroku.
Zatímco běžíme, pozoruji plovoucí oblaka a uvažuji o tom, čím vším musel tento kraj projít, co vše se tady muselo udát za příběhy, než jsme sem mohli přiběhnout my, abychom mohli načerpat sílu z toho, co tu naši předchůdci zanechali. Sílu z dávno minulých okamžiků, poučení z dávno prošlých událostí.
Běžím dál, stejně tak jako nikdo nikdy nezastaví čas. Chvilku se zastavím, abych upřel svůj zrak a svou mysl na právě rozkvétající blatouch u cesty, zachytil pohled mladého telete, které na mě upírá své krásné temně hnědé oči. Zahlédl v letu nad námi přelítavšího havrana. Zadívám se na rybníky, které tu ještě včera nebyly a za pár dní už tu opět nebudou, protože je vysuší slunce.
Mám rád tuhle proměnlivost přírody, mám rád ubíhající cestu pod nohama, mám rád změnu, mám rád pořádek a řád. Tak jako v každém se i ve mně perou různé protiklady, ale já se neperu s nimi, spíš se snažím užívat si každý přítomný okamžik a užívat si život. Tak proč si na chvíli nelehnout do trávy, dýchat vůni suché trávy a být jen tak prostě šťastný?
