Houby mám rád, rád se na ně dívám, rád je sbírám a stejně rád se z pohledu na ně jen kochám. (Ještě) manželka mi vždy říkávala, že když furt někam běhám, tak si nemůžu patřičně užít všechno, co lze vidět, rozuměj veškeré detaily, které lze v přírodě vidět, protože musím dávat při běhu pozor na cestu a tudíž pak leccos k vidění přehlédnu.
Miloš Škorpil Vtip byl v tom, že jsem vždy viděl o moc víc než ona, snad proto, že pohled na cestu mohu směle svěřit svým nohám, neboť mám za ta léta běhání dobře vyvinuté periferní vidění a tak -aniž bych se na to soustředil - vidím nerovnost povrchu na cestě zhruba s třiceti až deseti metrovým předstihem. To podle toho, jak rychle zrovna v té chvíli běžím.
Běžím-li jen zcela volně, co noha nohu mine, mohu ještě spoustu času věnovat pozorování života okolo sebe, a tak mi málo co unikne. Tuhle svou schopnost neztrácím ani se slábnoucím zrakem, naštěstí. Do novin a do knížky už s přibývajícím šerem i pod žárem reflektorů lampiček a jiných svítidel sotva vidím, nejhůř jsem na tom s mapami, ale tam jsem neviděl nikdy nic, protože má roztěkaná mysl byla vždy už o deset kilometrů napřed a nohy toužily běžet a ne jen tupě čekat, až hlava rozhodne, kudy -tudy dál. Pokud ale jde o dění v přírodě , vidím i trávu růst.
Naposledy jsem tuhle svou schopnost upotřebil v posledním týdnu , a to hned dvakrát.
Poprvé jsme si šli s Danou ve dvě hodiny odpoledne udělat hlad, když jsme předtím zabydlovali naše společné bydlení. Původně jsem opravdu myslel, že se projdeme několik málo stovek metrů okolo Komorního dvora, ale nakonec nějak samovolně moje nohy zašly dál a najednou jsme byli sice na silnici, ale u lesa. Kouknu tuhle, kouknu támhle a za chvíli mám obě ruce plné krásných, sametových hub. „Podíváme se ještě támhle do toho cípu lesa, jestli tam nebudou nějaké jiné druhy houbiček", říkám a už mířím ze silnice mezi stromy. Houbiček tam bylo povícero, hlavně krásné, po zlatu zářící lištičky. Ve chvíli máme plné ruce hub oba. Sypou se nám na zem, a tak jen tak na oko prohlásím: „prosím ještě pytlík." Ujdeme pár metrů k odpočívadlu pro cyklisty a hle, jeden pytlík z Tesca se válí pod lavičkou. Nějaké prasátko, neznalé toho, že co si do lesa přinese, snad kromě svých exkrementů, to si má také z lesa odnést, ho tu zanechalo. Dnes mu to ale odpouštím, neboť tak učinilo na příkaz shora, abychom měli v čem odnést to, co nám les nadělil.
Podruhé jsem si užil houbaření v Hlinném při běhu mezi pařezy, kameny a bludnými kořeny, které zde Franta Holý, ve snaze, abychom zde uvízli svými srdíčky a nenalezli cestu zpátky, a on se tady s námi mohl potkávat co nejčastěji, rozesel. Díky Franto, bylo to krásné a oceňuji tvůj cit pro krásu, s jakým jsi vše do té vysočinské přírody zasadil!
Fakt se mu to společně ještě s Pavlem Novákem povedlo. Nicméně mně to jejich snažení vyneslo novou přezdívku: „Běžec na houby." Nevím, jestli to bylo míněno jako ocenění mých houbařských dovedností, nebo tím tvůrce chtěl vyjádřit, že s tím svým běháním můžu už tak leda běhat na houby a mám vyklidit místo mladším, rychlejším, silnějším běžcům. Obzvláště poté, co jsem při večerní besedě na téma: „Co nám běh přináší" řekl, že „sprintéři a mílaři vlastně nejsou žádní běžci, protože ani v názvu jejich disciplín se slovo „běh" vůbec nevyskytuje :).
Každopádně ať to bylo, jak bylo, já jsem si i tady užil houbaření a taky všeho, co příroda Vysočiny nabízí. Navíc jsme měli nádherné počasí, v Apollu roztáčeli dobré pivo, na stole stál rozporcovaný a vyuzený pašík , takže proč bych se měl zabývat tím, jak to vlastně autor myslel.
Krásné podzimní úlovky.
