Pobyt v horách má své kouzlo nejen v tom, že zde člověk zažívá návrat do dob, kdy se rodil svět i on sám. Kouzlo samoty uprostřed bujícího, zpívajícího, skučícího, bublajícího a zářícího života. Kouzlo neustálých proměn, kdy chvíli jste v mrazivém objetí mlhy, chvíli vás oslňují paprsky slunce, deroucího se přes cáry mraků a v další chvíli vás onen mrak přikryje jak pod peřinku.
Miloš Škorpil Tohle všechno a ještě mnohem víc jsem si užil minulý týden, když jsem pobíhal po Krkonoších. Ve středu jsem si vyběhl z Velké Úpy přes Růžohorky na Sněžku. Nahoře mě čekal jen skučící vichr, snažící se mě odfouknout do Polska. Potkal jsem zde jen dva zbloudilce, kteří se asi stejně jako já rozhodli dobýt vrcholu bez ohledu na to, co říká předpověď počasí a radí horští vůdci.
Azyl mi na chvíli poskytla kaplička, trůnící na samém vrcholu. Tak jak to v kapličkách a kostelech bývá, vládl zde božský klid a o šílící přírodě za jejími zdmi nebylo ani vidu ani slechu.
Při cestě dolů ze Sněžky občas vítr profoukl přecházející mrak a tak bylo možno zahlédnout, co by bylo možno vidět, kdyby bylo krásně. K Slezské boudě jsem ve své lehké běžecké výstroji doklopýtal ztuhlý jak sobolí trus. Namířil jsem si to pak Obřím dolem do Pece pod Sněžkou, a s ubývajícími výškovými metry a slábnoucím větrem pomalu rozmrzával.
Ve čtvrtek jsem původně zamýšlel vyběhnout si na Černou horu, ale když jsem ráno viděl zářící slunce, ihned jsem své rozhodnutí změnil a zase vyrazil na Sněžku. Tentokrát ale po trase Pec pod Sněžkou, Modrý důl a dále přes Richterovy boudy, Výrovku, Luční boudu a Slezskou boudu.
Vzduch byl průzračný a tak jsem si mohl celou dobu užívat nádherných výhledů na krkonošské kopečky včetně Sněžky.
Kromě zpívajících a přeletujících ptáků mi křížili cestu různobarevní motýli a k mé nemalé radosti do očí a úst mířil všudypřítomný hmyz.
Čím blíže Sněžce jsem byl, tím více lidí jsem potkával. Nakonec jsem se musel prodírat doslova procesím lidí, lačnících dobýt náš nejvyšší vrchol. Tentokrát jsem ani nevyhledal klid kapličky, davy táhly i tam a těžko bych tam nějaký našel.
Rozhlédl jsem se z vrcholku na všechny světové strany, vyfotil co se dalo a spěchal dolů přes Růžohorky, Portášky na Pěnkavčí vrch, kde jsem se teprve na chvíli zastavil, abych doplnil tekutiny a trochu energie dvěma dcl coly.
Odpoledne jsme se pak vydali s Danou objevovat dosud neznámá místa Krkonoš. Tak jsme se také dostali do Zeleného dolu, kde mezi zelenými, mechem porostlými břehy a kameny bublal Zelený potok.
Dostali jsme se sem docela nenápadně, prostě tím, že jsme nechtěli jít s davy a hledali co nejklidnější cestu. Původně jsme měli v plánu vycházku na dvě hodinky, skutečností byl celo odpolední výlet. I když už ke konci začala být Dana nervózní z toho, že Pec je stále kdesi v nedohlednu, venku se nám moc líbilo a chtěli jsme si to užít i další den, kdy jsme si naplánovali výlet do Špindlu, s tím, že na zpáteční cestě to vezmeme přes Sněžku.
Počasí však zase zaúřadovalo. V noci se přihnal vítr, mraky a déšť a ty kralovaly dalšímu dni, takže odvály a odplavily naše plány.
