Proč máme běhat na začátku pomalu, když se nám chce běžet rychle

Proč máme běhat na začátku pomalu, když ještě máme plno sil a jen na začátku jsem schopný, schopná běžet rychle a pak už je to jen spíše ploužení? Tenhle dotaz se objevuje se železnou pravidelností u většiny běžců a běžkyň, kteří po delší době začínají běhat, jsou natěšení a šťastní, že konečně v sobě našli sílu a přesvědčili se, že teda už. Běžců a běžkyň, kteří mají většinou nějakou sportovní minulost a vzpomínají na lepší časy, kdy ještě měli dobrou fyzickou kondici.

Miloš Škorpil Odpovídám, že umění není vydat všechny síly na začátku a pak se trápit, poté dodávám, že běh a vůbec jakýkoliv sport je o umění najít míru mezi tím, čeho jsme schopni, tedy spíše čeho je schopno naše tělo a tím, co bychom chtěli, aby nám běh nebo jiný sport přinášel. Pro sebe si pak říkám: „Proboha, proč ti to trenér, který tě měl v rukách, když jsi byl mladší, neřekl. Vždyť to je základ všeho, co děláme. Auto taky, když je zmrzlé, rozjíždíte hezky zvolna, aby se zahřálo a teprve, když se dostane na provozní teplotu, na to dupnete."

Zrovna tak naše tělo se musí nejdříve rozehřát, musí se prokysličit, aby mělo dost kyslíku pro svaly a také do pece, kde probíhá spalování cukrů, tuků a bílkovin, tedy pro náš metabolický systém.

Když to hned od počátku svého tréninku nakulíte, tak za chvíli lapáte po dechu, je vám špatně, píchá vás v boku a přestože jste ještě před minutou oplývali spoustou energie, nyní máte pocit, že máte na kahánku. A to jen proto, že jste spálili krevní cukry a tělo ještě nestačilo rozjet spalování zásob. Za tu chvilku jste vyrobili dosti značné množství laktátu, nohy vám ztěžkly, kdyby se na vás někdo v tuhle chvíli podíval, tak by měl pocit, že kolem vás běžel zajíc s myxomatózou a vy jste to od něj chytli. Máte vykulený oči a jen chrčíte. Opravdu krásný pohled na sportujícího člověka. Není divu, že pak váš příklad jiné od sportování odradí. Řeknou si totiž, než takhle trpět jako zvíře, to si dám raději svých deset orosených a k tomu trošku toho bůčku nebo krkovičky. Sice mi bude stejně blbě, jako tomuhle tady, ale aspoň budu vědět, z čeho to mám :).

Tak abyste věděli, z čeho to máte. Tenhle stav si uženete proto, že to na počátku přeženete. Jak už jsem zmínil, pro to, aby se naše tělo mohlo hýbat, potřebuje kyslík. Potřebují jej svaly, potřebuje jej mozek, potřebuje jej srdce a potřebuje ho naše spalovací pec. O tom, že ho potřebuje mozek, svaly a srdce určitě nepochybujete, ale na tu pec zapomínáte. Představte si tedy kovářskou pec a vzpomeňte si, co dělá kovář, když chce, aby dobře hořela, nebo co děláte, když chcete, aby vám hořel oheň v krbu. Foukáte do něj měchem. Co do něj foukáte? Vzduch! No to taky, ale co obsahuje vzduch. Vodík, no ten taky, ale tím bychom ten oheň spíš uhasili. Kyslík přátelé, kyslík. No a když není v peci nebo krbu kyslík, tak oheň jen tak lehce skomírá až zhasne. Stejné je to s tou naší vnitřní pecí. Není kyslík, není energie a nám dojde šťáva a dusíme se a poulíme oči.

Proto musíme svůj trénink začínat tím, že se pohybujeme jen volným tempem, někde na hranici 50 - 60 % naší maximální tepové frekvence. Při tomto tempu se pěkně rozdýcháme, krev obohacená o kyslík nám začne v těle pěkně proudit. Část kyslíku dojde do svalů, část do mozku, část do srdce a část do pece. Rozcvičení by mělo trvat cca 20 minut, než se nám pec pěkně rozhoří a pak nám bude dodávat dostatek energie pro náš další, nyní již intenzivnější výkon. Od žhavých uhlíků budou chytat další a tak už toho kyslíku nebudeme do ní tolik potřebovat, takže ho budou mít dost i svaly, srdce a mozek a to až do chvíle, než svůj pohyb natolik zrychlíte, že z aerobního (za přítomnosti kyslíku) přejdete do anaerobního (bez kyslíku), v ten moment se začne váš pohyb vpřed zase jaksi zadrhávat. To už ale je jiná historie.

Přeji vám, abyste měli vždy dostatek kyslíku, růžové tváře a ústa roztažená od ucha k uchu, ne proto, že nemůžete popadnout dech, ale z pouhého pocitu radosti, že to běží.