Hodně pomalu-:). Ale vážně, i když nevím, jak dalece budu dnes schopen psát vážně, neboť se cítím, byť neovíněn ani neopiven, ve velmi povznášející náladě. Snad proto, že jsem byl poprvé v životě schopen běžet skutečně takhle pomalu.
Miloš Škorpil Kolikrát já si říkal před každým ultramaratonem: „rozběhnu to pěkně pomalu, ne rychleji než 8 - 10 km za hodinu, a až po prvních čtyřech hodinách či padesáti kilometrech, podle toho, o jaký typ běhu šlo, to začnu trošku rozebíhat". Místo toho jsem to vždy hned od začátku nakouřil 12,5 - 14 km a bylo.
Možná už jsem tedy „dospěl" do toho správného ultramaratonského věku, kdy si dokáži poručit. I když tomu na druhou stranu moc nevěřím. V sobotu jsem prostě měl za úkol se jen tak lehce pohupovat v kotnících a šinout si to pomaloučku vpřed, aby lidičky kolem mne věděli, že když poběží tímhle tempem co já, budou mít šanci se do cíle dostat přibližně v čase okolo dvou hodin a třiceti minu. Pokud bych běžel závod, zaplála by před mýma očima krvavá muleta a já zas vystřelil jak rozvášněný Buldok :), tedy býk. Ten Buldok se mi tam připletl nějak omylem, protože ten to skutečně rozpálil trošku rychleji než bylo zdrávo. Jak by ne, když se kolem něj svým úsporným a ladným během vlnila Lenka.
Zatímco Lenka se odvlnila lehce až do cíle a zaběhla si krásný čas, Buldoka jsem doběhl okolo čtrnáctého kilometru. Bohužel v té chvíli procházel mírnou krizí a nebyl schopen se přidat. Nakonec přece jenom své lehce vysílené tělo dostal ještě zpátky do běhu a přiřítil se do cíle několik málo minutek za mnou.
Zatímco my jsme si užívali slunečného, trošku větrného počasí v ulicích Prahy, dvěstě kilometrů od nás již druhý den kroužila, na okruhu pavilonu Z na brněnském výstavišti, ultramaratonská smetánka, jeden okruh za druhým. Vůbec jsem jim nezáviděl, protože přes veškerý můj obdiv k nim mi tenhle okruh nijak k srdci nepřirostl.
Každopádně si ale umím představit, že pro přímé účastníky, ať už běželi 48, 24, 12 či 6 hodin nebo štafetu, bylo zážitkem vidět přímo v akci nejlepšího ultramaratonce posledních dvaceti let, Řeka Yainnise Kourose. Pro mě byl ale největším zážitkem výkon Míši Dimitriadu, která už má na světě jediného soupeře, a tím je právě Yannis.
Dost často jsem uvažoval, proč zrovna tihle dva jsou mezi ultramaratonci tak výjimeční. Dodnes jsem na to nepřišel, ale možná to je tím, že v jejich řecké povaze je zakódována rozvážnost, zdrženlivost až plachost, která jim umožňuje jít hluboko do sebe, nevšímat si toho, co se děje kolem nich a jít si, tedy v tomto případě běžet si, za svým. Běžet si za svým bez ohledu na soupeře, bez ohledu na podmínky, bez ohledu na všechny rušivé vlivy kolem. Prostě soustředit se jen na jednu jedinou činnost na světě, na svůj běh a běžet a běžet a běžet ...
