Už pár měsíců mi v hlavě leží představa vlastního blogu. Píšu toho spoustu o běhání, ale většinou jsou to témata, která si někdo objedná nebo jsou předem daná. Málokdy je tam prostor napsat skutečně to, co cítím, co prožívám, na co se chystám. Proto otvírám tento blog.
Proč zrovna první téma je hledání a nalézání? Bůh ví. A ten mne doprovází všude. Snad proto mi někdo přidělil nálepku „pánbíčkář“. No když si to myslí… :). Přitom Bůh, jak víme, je ve všem, akorát si to raději nechceme přiznat, abychom si snad s Ním taky nezadali. Ale když je nám ouvej, jak rychle si na něj vzpomeneme a vysíláme k němu své prosby!
Když na mne za plotem zaštěká pes, kterému vadí, že běžím, a on je od života oddělen plotem, tak mu alespoň řeknu: „Dobrý den.“ To kdybych se náhodou stal v příštím životě psem, tak abych měl tam nahoře plus, že jsem se ke psům dobře choval a udělali ze mě nějaké psisko, které s lidmi vychází v dobrém a na kterého vždycky páníček nebo panička nemusí křičet: „Fuj!“ pokaždé, když se vrhne za probíhajícím běžcem.
Je fakt, že ten pes, který za mnou běží, mi nikdy nevadí, ale to „fuj“ si beru osobně. Copak já jsem nějaký FUJ?!?
Převážnou část letošního roku jsem se hledal. Ne že bych se někde ztratil nebo zaběhl. I když teda… Zaběhl jsem se mockrát, ale vždycky jsem se po kratší či delší době na nějakém známém místě našel. To ale není to, oč mi zrovna nyní jde či běží.
Hledal jsem totiž sám sebe. A uznáte sami, to je pěkná fuška. Nakonec jsem se našel v jedné pěkné bouřce. To bylo tak. Vyběhl jsem si nejdříve z Českých Žlebů přes Haidmühle a Nové údolí do Stožce, kde spolupořádám v sobotu 11. srpna 3. ročník běhu Zlatá stezka, abych naposledy překontroloval, jak vypadá trať.
Obhlídku jsem dokončil okolo čtvrté odpoledne. Dal pozdní oběd s Honzou Tuláčkem, který byl se mnou, a pak se vydal jen tak se spacákem za pasem do německé části Šumavy. Že tam někde složím v noci kosti. V osm večer jsem došel na kopec Haidel, tam vylezl na rozhlednu a koukám, od Čech se valí pěkná bouřka. Povídám si, že s nocováním pod širákem to vypadá nějako blbě a začal to mastit na Nové údolí. Říkal jsem si, že možná najdu nějaké místo, kde bych se mohl složit. Bohužel tma postupovala rychle a v ní se něco těžko hledá. V devět se začalo blýskat. V půl desáté lehla na kraj černá tma. Vyndal jsem čelovku, že si posvítím na cestu. Byla jaksi bez života. Vysvítila se do ledvinky, mrcha. Ještě, že jí dobře zastaly blesky.
V deset jsem dorazil již za doprovodu deště k hranicím v Novém údolí. Bouřka byla všude nade mnou. Vítr ohýbal stromy. Prostě ideální čas být sám v lese. Tímhle nádherným přírodním dramatem jsem se procházel dvě hodiny. Všechny chmury a tíživé myšlenky, které mi ležely v hlavě posledních několik měsíců, jakoby spálily blesky a rozehnal vítr.
O půlnoci uléhám v autě. Ráno mne čeká čistá hlava i nebe. Jen dole v údolí se ještě válí mlha. Stačí však první sluneční paprsky a i mlha je pryč.
Tomu se říká začít nový život…
Více mých článků naleznete na serveru www.behej.com (běh a vše, co k tomu patří).
