Rozdávat rozumy a řídit se jimi, je jako nebe a dudy. Ne snad proto, že by si rozdávající myslel, že on je superman a je schopen s dostatečným předstihem zachytit všechny signály, které mu tělo vysílá, aby si dal oraz, ale protože mu jaksi nedojde, co mu vlastně tělo chce naznačit.
Miloš Škorpil Faktem je, že od začátku roku pendluji v pravidelných intervalech mezi Prahou a Františkovými Lázněmi, mezi svou prací pro firmy a běžeckými tréninky ve Stromovce či ve fitku Školka a rozjezdem Běžecké školy. Otázky typu: „Jak to všechno dohromady můžeš stíhat?" odbývám odpovědí: „Blbě, ale ještě."
Všechno to šlo do chvíle, kdy jsem měl alespoň víkend na to, dobít baterky. V posledním měsíci však přibyly akce typu Cirkus, Hervis ½maraton Praha, sobotní trénink s mou skupinou v Bechyni a následně hned Velikonoční běh ve Františkových Lázních. Kromě běhání to znamenalo najezdit pár stovek kilometrů v autě, což pro mě jinak znamená docela relaxaci, ale ne, když jde o čas, kdy je tělo navyklé na to, že relaxuje procházkou po lese nebo někde kolem vody.
Už před Velikonočním během se mi tělo snažilo naznačit, že chce oraz, rozbolela mě pravá noha v oblasti sedacího nervu. Zvažoval jsem, jestli běžet či ne. Nakonec mě přesvědčila krásná atmosféra a plný dům (desítky účastníků v dětských závodech), své sehrálo i krásné počasí. Vzal jsem si tedy startovní číslo a vyběhl. Při prvním kroku jsem málem padl na ústa, noha učinila poslední pokus mě zastavit. Vypadalo to tak, že tam vůbec není, rychle jsem přenesl váhu na druhou nohu a při dalším kroku už to bylo lepší. Každým dalším krokem se bolest zmenšovala a po kilometru byla pryč. Ani po závodě, ani druhý den jsem už o ní nevěděl.
Říkal jsem si - skvělé, možná jsem se jen blbě přeseděl, když jsem s ní musel stále šlapat na plyn, abych byl z Bechyně co nejdříve doma.
Celé Velikonoční pondělí bylo jak jeden velký dárek. Prošli jsme se s Danou kolem Zelené hory, vylezli si na Bismarckovu rozhlednu, pak kousek popojeli, prošli se a dlouho poseděli na sluníčku u Ameriky, došli si na vynikající oběd do hotelu na Komorní Hůrce, pak jsem chvíli psal, zatímco si Dana četla a dávala si dvacet. K večeru jsme si udělali ještě malou hodinovou procházku. Když jsme docházeli, najednou se mi začala motat hlava. Ještě jsem tomu nevěnoval moc pozornost, říkal jsem si: „Holt toho bylo za poslední dny trošku víc, než je zdrávo, trošku posedíš, pojíš, napiješ se a bude dobře." Bohužel ani později večer se nic moc nelepšilo, a tak jsem zrušil pracovní jednání na příští dva dny a jal se odpočívat.
Dneska, kdy mám za sebou první den neplánovaného volna, už je to lepší, ale dobré to rozhodně není. Je fakt, že jsem zvažoval, zda mám tuto svou zkušenost zveřejnit a říci těm, co se ke mně obrací pro radu a myslí si, že jsem ze železa, že ze železa rozhodně nejsem, že jsem stvořen z masa a kostí stejně jako oni. Že mé tělo podléhá stejným fyzikálním a biologickým zákonům jako to jejich, má hlava dělá stejné chyby jako ta jejich, a že ani zkušenosti mě vždy neochrání před tím, abych situaci nepodcenil.
Nakonec jsem si řekl: „Přece si nebudeš hrát na supermana, když jím nejsi, odvaha není na něco si hrát, ale jít s kůží na trh."
Taky je docela možné, že na mě přišlo jaro :) a prudká změna počasí rozhodila mou termoregulaci. Ono je to v podstatě jedno, co je/bylo příčinou toho, že se nyní cítím, jak se cítím. Důležitější je to, že se vždy vyplatí naslouchat signálům svého těla a porozumět tomu, co se nám jimi tělo pokouší sdělit. Pokud je to: „Zvolni! Zastav se!", je důležité poslechnout, i kdybyste měli před uzavřením kšeftu století. Nakonec na co by vám ten kšeft byl, kdybyste se na jeho naplnění měli dívat shůry!
