Zlato je slunce bledé ve spánku,
a skrývajíc se v oparech,
jak nevýslovný strašpytel,
zas prosvěcuje taje spánku,
dřímající v silných zdech,
jež čekají, aniž bys chtěl.
Koně vznášejí se v plném trysku, tak úchvatní pro svoji krásu, jež přehluboce v očích žne. Láhve bezelstně při potlesku, propůjčujíc kus svého jasu, bez hořkosti, tak příjemné. Přátele potkáš, aniž po nich prahneš, bezstarostné v jejich bdění, a se smyslem pro zasmání. Rtěnky zbarví tvé rty, jen když chceš okusit jejich brokátové síně, a dát jim vše, co máš k mání. Zlato je oheň, neklidně hoří věčně na mnohých Olympech, v touhách tolik nehasnoucích, jež jdou a hrdě vše kolem boří, potřebujíc tvé srdce, dech, jen tebe a tvoji svobodu. „Jen odvahu. Proč tolik odvahy? Vždyť je to tak jednoduché. Spoušť! A nic již kolem mě.“ „Pane, tady toto bude asi vaše.“ Jen světlé stěny smějící se plaše. „Proč, pročpak mi ji podáváš? Já ji již…, již ji nepotřebuji, Již je jen ona, ne však já.“ „Ale, vy se mnou přeci teď mluvíte?“ Dvě láhve whisky v očích rozlité. „Ne, to se ti jen tak zdá, já sám sebe již nepoznávám. Je tu jen ona, ne však já.“ „Víš, život, toť velká loterijní hra, můj kůň je navždy pochroumán. Život, tak neférová hra.“ „Chápeš to?“ „Ano, nám zemřela mladá tygřice.“ Rovnováha na tváři zračí se. „To se stává.“ „A tobě ji nebylo ani trochu líto?“ Okamžik pochopit snaží se. „Ale ano, dokonce ani nevíte jak. Jenže život … život jde dál. Víte?“ „Co vím? Život jde dál? A kam prosím tě?“ „Zítra máme nové představení,“ „Život jde dál? Další představení? „Sloni, lvi, gepardi, tygřice.“ „Pevný sám, jak drápy tygřice.“ „Zábavní klauni a kejklíři.“ „Život jde dál! A s ním kejklíři.“ „Bělostná hříva lipicánů.“ „Život v očích lipicánů?“ „Přijďte, rádi vás uvidíme.“ „A kam prosím tě?“ „Přeci k nám, do cirkusu Humberto.“ „Život jde dál!“ Zlato je víla, stále se míhá, je tu a pak se vytratí, bez velkého rozloučení. Když duše již neví, co ji zbývá, opět se bez zvonců navrátí, a my jsme tolik potěšeni.
