Zběsilý smích

Zběsilý ve své vášni čekám na inspiraci, rámě halí purpurový plášť, nitrem proudí polibek i zášť, když zsinalý Nero sám v sobě se ztrácí.    

Jak hnusí se mi Řím, páchnoucí ulice,

mé nohy jsou uvyklé vzdušným sloupořadím,

když špína, svrab plebejské vlčice

poutá mi ruce pevným stiskem hadím.

A dokola jen hnus, zmar všedních dní,

otroků věčně marné bloudění.

Má nevýslovná touho Alkaiova dechu

vpij se do prstů jemně znící kithary,

když niternému srdci mého vzdechu

polibek letmý tiché múzy dopřály.

Chci líbat vroucně bakchantky čarokrásné,

jen ony dokáží mé strasti ocenit.

Řím hoří, tone ve svých slzách.

Pompea vlídně nastavuje dlaň.

Řím hoří, nevrátí se v slzách,

když plamen hladí ztvrdlou skráň.

Řím hoří, hyne ve svém nitru,

jenž promění se v pustou pláň.

Řím hoří,  hrdě sklání hlavu.

Řím hoří …

nic

(Jen můj zběsilý smích

zní ulicemi)

Zpěv tklivý náhle ztich

a za mřížemi

sbor zmírajících múz

před sebe hledí,

strnule hledí.

Řím hoří!

Však nebude již třeba jich.

(V dálce můj úděsný smích.)