Vážená a milá televize,
chtěla bych ti poděkovat za všechno, co jsi mi umožnila prožít a také ti vyjádřit můj obdiv, za všechnu tu práci, kterou tak svědomitě vykonáváš. Slušelo by se na těchto místech poznamenat, že ti rozhodně nechci děkovat jen sama za sebe, ale jménem celé rodiny. I moje nejmladší vnučka, která je nyní u mě na prázdninách, tě moc pozdravuje a nakreslila ti dokonce obrázek, který připojuji k tomuto dopisu.
Pamatuji ještě doby, kdy bylo vysílání ještě (jak se říká) „v plenkách“. Sledovali jsme tě pouze jedenkrát týdně, když jsme se sešli v malém obýváku u sousedů. Od těch dob se toho hodně změnilo a já dnes musím přiznat, že si večer bez tvé přítomnosti už ani neumím představit. Když usedám k večeři, vždy jsem vděčna za pravidelné zpravodajství, všechny podstatné události mám díky tobě jako na dlani. Kdybych nevěděla, kterou novelu zákona projednávali dnes poslanci ve sněmovně, jak se asi budou podle statistiků vyvíjet ceny pohonných hmot, či nad kterou zemí zase spadlo letadlo, připadala bych si strašně dezorientovaná, jaksi chudší. Zvláště, když bych byla ošizena o informaci, že zítřejšího dne poklesne teplota v průměru o tři stupně a na území Jeseníků bude hustě sněžit. (Co na tom, že bydlím na Hané.)
Také musím vyzdvihnout pravidelné seriály, díky kterým si mohu připomenout některé důležité okamžiky mého mládí a také, což je ještě důležitější, prožít s jejich hlavními hrdiny kus jejich starostí. Postupně pak zjišťuji, že jejich problémy zažívám také. Díky těmto x-dílným televizním pořadům se pak mohu na své problémy dívat lépe a vždy usínám v přesvědčení, že ráno je určitě už začnu řešit.
Moje velká poklona pak patří tvému neskonalému citu, při vybírání večerních televizních pořadů. Když jsem celý den doma, zaručeně mě do sebe vtáhne některá z detektivek, ve kterých se vždy něco zajímavého děje. Uznávám, že někdy mě při pohledu na vraždy a jejich oběti objímá hrůza, ale záhy si uvědomím, že sedím v pohodlném křesle mého obývacího pokoje. (Navíc slečna Marplová, pan Hercule Poirot či nesmrtelný Sherlock Holmes vždy vše vyřeší – jaksi za mě.)
Pokud se mi naopak nedaří, cítím se zdeptaně, rozhodně nepohrdnu některou z nesčetných romantických komedií, jež mi ukazují, že život přeci není tak složitý jak vypadá a je nesmírně zábavný a krásný. Povznáší mě vždy kamsi do světů, ve kterých dostávají uspokojení moje nejvnitřnější tužby. (To, že tyto světy ve své podstatě neexistují, není pro mě podstatné.)
A když mi do oka padne nějaké drama, či prostě vážnější kousek, vždy ho sleduji se zatajeným dechem. Dívám se nechápavě na pochodující řady židů v jednotvárných úborech koncentračních táborů, kroutí hlavou nad neštěstím rodin na okraji společnosti a zatlačuji slzy nad statisíci bezvládných těl vyrovnaných vedle sebe v zákopech. Vždy si říkám, to muselo být hrozné, čím si prošli. (Dívám se přitom pokoutně na konferenční stolek, misku pudinku a děsím se, aby mi to vše nezmizelo před očima, abych se neocitla s nimi na jedné frontě, protože …)
K závěru svého dopisu ti musím vzdát ještě jeden dík a to především za nejrůznější kulinářské a kutilské pořady. Díky nim se rozšířil jídelníček naší rodiny téměř na dvojnásobek, a každé připravované jídlo podle televizního receptu si jaksepatří užíváme. Co na tom, že mi nikdy nepovedlo uvařit tak, jako kuchařům na tvých obrazovkách. (Nějak chutná a dá se jíst, což je nejpodstatnější.) Všemožné zlepšováky a vychytávky zase inspirovaly mého manžela k instalaci těchto prvků do interiéru domu a nákupu všemožných přístrojů – úžasných to pomocníků do domácnosti. (Je pravda, že náš životní prostor srazily téměř na minimum a velkou část času jsme strávili zahloubáni do jejich návodů či řešením oprav a reklamací. Nicméně ta úspora času a pohodlí, které nám poskytují, je prostě i tak famózní.)
Než se s tebou rozloučím, musím tě ještě ujistit, že budu i nadále tvoji věrnou divačkou (a snad i přítelkyní), tak jako doposud. Držím ti palce v celé tvé práci a jen doufám, že se spolu budeme každý večer (a vůbec velnou chvíli) rády setkávat.
Pohladila svoji vnučku po vlasech, která si toho snad ani nevšimla, jelikož její oči zaujatě sledovaly běhající postavičky v zářící krabici, jež stála pevně na poličce. Posadila na gauč vedle vnučky a předala se k ní. Hodiny na stěně samovolně ubíhaly, až odbily hodinu, a pak další a další …
