Kráčeli rázným krokem po silnici. Kolem nich se proháněl vítr v divokých vírech, hladil jejich tváře svou ledovou dlaní a pak se jim neprosto nepředvídatelně opřel do zad, ženouce je zběsile dolů z příkrého kopce. Spěchali, téměř běželi, choulíce se pod kapuce, které si museli přidržovat, aby jim je vítr neodvál dozadu. Jejich ošlehané tváře zíraly před sebe, neotáčely se k sobě, zůstávaly v podivné tichosti.
Došli až k domu. V přízemí bylo možné i přes stažené žaluzie spatřit za jedním z oken mihotavé světlo. Všechny ostatní domy v ulici se oddávaly hlubokému spánku a jen pouliční lampy, ospalé strážkyně temných nocí, tu na ně mžourajíce shlížely ze svých výšin. Když stanuli přede dveřmi, postava v čele vylovila cosi z kapsy své bundy. Klíč zarachotil v zámku a v následujícím okamžiku se celý hlouček navalil na dveře, které pod tímto náporem povolily a pustily nedočkavé návštěvníky dál.
Když se přiřítila do kuchyně, našla všechny v poklidu usazené u stolu.
„Není tady Bětka?“ vypadlo z ní překotně. Zraky všech se na ní tázavě upřely.
„Tady určitě není, šli jste přeci spolu nahoru,“ ozval se otec.
„Jo, to jo,“ rozhazovala rozčileně rukama: „Ale nevím, odběhla jsem si dolů do pokoje pro telefon, a když jsem se vrátila…“ Odmlčela se a poté dodala jen tak pro sebe, ale dost hlasitě na to, aby to všichni přítomní slyšeli. „Aby ho… volá mi a přitom tu už kdovíjak dlouho s vámi klábosí.“ Její pohled se přitom upnul na pohublého mladíka, jenž opíraje se o kuchyňskou linku popíjel lahvové pivo. Teď odklonil její hrdlo od úst a obdařil ji krátkým úsměvem: „Nemyslel jsem to zle, přišel jsem asi před hodinou a bylo mi řečeno, že jsi s malou nahoře, tak …“ Zpražila ho přímým pohledem: „Tak za takovou srandu ti fakt moc děkuju.“
Ale to už se i zbytek osazenstva začal nevrle ošívat. „Prosím tě, mohla bys nám říct, co se vlastně stalo?“ obrátila se k ní matka. „Jak už jsem řekla, šla jsem do pokoje, a když jsem se vrátila, Bětka byla pryč. Prohledala jsem celé patro, přísahám, každý kout, kde by mohla zalézt, ale nikde nic, tak jsem si myslela, že by snad mohla …“ „Ne, tudy určitě neprošla, to bychom si ji museli všimnout,“ konstatoval jistě otec. Chvíli panovalo tísnivé ticho, až se opět ozval matčin hlas: „To přece není možné, nemohla se odtamtud jen tak vytratit, bude tam určitě někde pořádně zašitá a čeká, až ji najdeme.“
Následující důkladné pátrání však ukázalo, že se matka mýlila. Všech se začalo zmocňovat neskrývané zneklidnění. Asi po půl hodině prohlídky, bylo jasné, že zde opravdu nemůže být (ledaže by se zavrtala pod některý z koberců). Již dosti nervózní matka vedla celé rodinné zhrocení opět dolů, ale ani tam se nesetkali s úspěchem. Až strýc stanul ve dveřích, kterými se vstupovalo na přilehlou verandu. „Vždyť tady máte otevřené venkovní dveře,“ hlesl. Prvně se k němu dostala matka, která byla nejblíže, a když viděla, že má pravdu, chytla se bezmocně za hlavu. Za chvíli tu byl i otec s ostatními. „Musela se nějak dostat ke dveřím a otevřít si,“ podívala se na něj matka zděšeným pohledem. Otec dlouhou dobu mlčel a jen upíral svůj pohled na pootevřené dveře. „Neboj,“ ozval se najednou: „Najdeme ji, i kdybychom ji měli hledat celou noc.“
Jako na povel se všichni vrhnuli k bundám. Když si nazouvala druhou pohorku, přelétla pohledem chodbu za sebou. Skoro všichni již byli venku, jen tetička ještě zápolila s čepicí. On však stál u zrcadla a sledoval ji. Nyní se tady jejich zraky setkali. Měl na sobě oblečený jen svůj tenký svetr, ve kterém seděl v kuchyni. Přistoupila k němu. „Ty s námi nejdeš?“ „Ne,“ zazněla pevná odpověď. Vyšpulila spodní ret: „A smím se tě zeptat proč?“ „Sám nevím,“ pokrčil rameny: „Ale mám takový pocit, že ji stejně venku nenajdeme.“ „Jakže,“ vyhrkla rozčileně: „Tak mě se ztratí sestra a tobě je zatěžko se zvednout a vytáhnout paty z baráku?“ „Dobře víš, že to není pravda,“ pokusil se o úsměv, ale nesetkal se s úspěchem. „Pojďte už! Co tam tak dlouho děláte?“ ozval se zvenku matčin netrpělivý hlas. Dlouze se na něj zadívala přímým pohledem, avšak jeho oči byly naprosto klidné. Pobuřovalo ji to, že právě on … „Měl by sis ujasnit, co vlastně chceš. Jestli ji nenajdem, tak …“ Na poslední slova ji však nezbylo dost sil. Otočila se na místě a v slzách se vyřítila ven, přičemž za sebou s prásknutím přirazila dveře.
Se spíšenými pocity se vracel zpátky do kuchyně. Vše zde zůstalo tak, jak to před chvílí opustili. Nedopitá káva, nakousnutý chlebíček, z jedné ze sklenic pozvolna odkapával na zem pomerančový džus. Postavil ji, ale většina jejího obsahu už stejně spočívala na zemi. Sedl na jednu ze židlí a chvíli jen tak otupěle zíral na kostkovaný obrus, který se na mnoha místech ztrácel pod nedojedenými talíři a poloprázdnými miskami.
Nejraději by se neviděl. Poslední dobou, to mezi nimi nestálo za řeč. Zrovna dnes měl však celý den skvělou náladu a byl pevně rozhodnut, že udělá vše proto, aby se to zlepšilo. Měl v plánu ji vzít večerní vesnicí. Teď však měl pocit, jakoby vše nadobro skončilo. Dobrá nálada byla rázem pryč. V prvním okamžiku jej ani nenapadlo, že by zde zůstal a nechal ji jít s nimi samotnou. Samozřejmě si o dnešním večeru dělal jiné představy, ale co se dalo dělat. Přesto mu v tom cosi zabránilo. Kdesi z vrchu domu sem doléhaly pravidelné, tlumené údery. Nevěnoval jim však pozornost, venku foukal ostrý vítr a ten nejspíš ukazoval svoji sílu na jednom ze střešních oken.
V setmělém obývacím pokoji zahlédl na kraji stolu dřevěnou misku se svícnem. Matně si vzpomíná, že ji tam odkládala ještě předtím, než spolu s nedočkavou Bětkou zmizely v patře. Chvíli na ni takto zíral, pak zalovil v kapsách kalhot a na třetí pokus se mu podařilo najít zapalovač. Opřel se do křesadla, vyšlehl plamínek, který následně přiblížil do těsné blízkosti knotu. Ten sice dělal trochu drahoty, ale pak přijal plamen za vlastní a pozvolna jej začal přiživovat.
Posadil se za stůl a posunul svíčku doprostřed stolu. Pravá ruka se postupně dotknula čela, hrudi, levého a pravého ramene. Poté se spojila se svou sestrou a spolu zůstaly notnou chvíli v těsném sepětí. Pozoroval mihotající se plamen, který prosvěcoval okolní temnotu svoji neobyčejnou hravostí. Nechápal, kde se v něm bere tolik energie, tolik té nezměrné radosti, která jej pozvolna začala štípat do tváří. Najednou se mu zdálo, že se Bětka určitě najde. Věděl to s takovou jistotou, že by to odpřisáhnul komukoliv, i jejímu přímému pohledu. Ještě před chvílí si představoval, jak se teď potácí nocí spolu s ostatními a v duchu mu nemůže přijít na jméno. V mysli se mu mihla její tvář, ve které však nebylo po zlosti ani památky. Spíše se mu zdálo, jakoby se mírně usmívala. Zavřel oči. Seděl tak dobrých pár minut, až jej náhle vyrušilo krátké zazvonění domovního zvonku. „Že by se už vracely?“ kmitlo mu hlavou.
Sfoukl svíčku, obývacím pokojem se rozhostila tma. Vstal a ještě uvyklý na světlo svíčky se vrávoravě kolébal k domovním dveřím. „Co tady děláte, pane Michaleviči?“ vypadlo z něj překvapeně. „Já, šel jsem zkontrolovat úly, jestli jim ten zpropadenej vichr nevzal střechy,“ zabručel pod šedivým fousem stařík. „A už jsem ti říkal, aby sis toho Michaleviče nechal,“ dodal, když za ním zapadly dveře. „To tak,“ brumlal si ještě sám pro sebe, vyzouvajíce přitom polorozpadlé pracovní boty: „Chodí s mojí vnučkou už nevím jak dlouho a bude mi pořád vykat.“
„Promiňte,“ soukal ze sebe, dávajíc si pomalu všechny souvislosti dohromady: „Tedy promiň, překvapil jsi mě.“
„Vás mladý taky dneska všechno hned vyvede z míry,“ rázoval si to kolem něj stařík do kuchyně. On tu však dále stál na místě jako zkamenělý. Kdesi v patře se nepřestávaly ozývat dunivé údery. Najednou jej začaly znepokojovat.
„Prosím tě, kde jsou všichni? To si hrajete na schovávanou?“ zaslechl dědův hřmotný hlas. „Odešli hledat Bětku?“ odvětil rychle. „Cože?“ ozvalo se z kuchyně překvapeně. To však už neslyšel, jelikož to bral přes dva schody nahoru do patra. Namířil k dřevěným schůdkům, jež vedly do podkroví. Zde se zastavil a chvíli poslouchal, ticho, žádná jiná odpověď. Vystoupal na třetí schod, odkud se už mohl rukama opřít nahoře do poklopu. Věděl však, že musí nejprve oddělat pojistku. Ale ta se ani nepohnula, asi byla stržená pružina. Opřel se tedy plnou vahou přímo do poklopu, ten však držel pevně na svém místě. Nahoře zaslechl nějaký šramot. Nebo se mu to jen zdálo? Opět zatlačil na poklop, ale bez viditelných výsledků. „Tady,“ zaslechl slabý hlas. Ne, tím si byl již naprosto jist. Opřel se do třetice ze všech sil. Z druhé strany poklopu cosi prasklo a následně se celá deska vymrštila nahoru. Odhodil ji na stranu a v rychlosti zdolal zbývající schody. Seděla schoulená u jednoho z trámků. Sklonil se a po kolenou dolezl až k ní. Zavinul ji do své náruče, celé její malé tělíčko se třáslo a její očka ho ustrašeně pozorovala. Potom se rozplakala usedavým pláčem.
Celou cestu se cítila nesvá. Počáteční vztek vystřídalo podivné rozčarování, jehož příčinu nemohla nalézt, ať se snažila sebevíc. Dnešní večer si také představovala trochu v jiných barvách. Týdny ubíhaly a ona měla pocit, že je mezi nimi stále něco nevysloveného, jenž se jim plete všude pod nohy a oni je přesto obcházejí, jakoby o něm ani nechtěli slyšet. Proč se však zachoval tak nesolidárně? Byl naštvaný, že se jim dnešní večer nevyšel podle jeho plánů? A i kdyby, to jej přece neomilostňovalo.
Uvítala je temná chodba. Otevřela dveře, ani v další chodbě se nesvítilo, vzadu však zahlédla pode dveřmi prosvítající proužek světla. Ani se nevyzouvala a namířila si to rázným krokem ke svému pokoji. Prudce otevřela s odhodláním vmést mu do tváře vše, co jí nyní leželo na srdci. Avšak zůstala stát na prahu jako omráčená. Ve své posteli spatřila malou Bětku v jeho náručí. Spala klidným spánkem, který nerušilo ani světlo stolní lampičky, jež dopadalo na půlku její tváře. Otevřel oči a mírně se usmál. Vysoukal se zpod peřiny a opět Bětku přikryl. Nadechla se k otázce, ale položil ji prst na ústa. „Tady ne,“ zašeptal: „Pojďme nahoru.“
Seděli opřeni zády každý o jeden roh krbu, ve kterém pomalu dohasínalo již značně ohořelé poleno. „Našel jsem ji na půdě. Zadělala za sebou poklop, ale nazpět ji už nepustila pojistka, která se za ní zaklapla.“ Chvíli bylo ticho. „Takže, celou tu dobu, co jsme ji hledali …“ „Ano,“ přisvědčil: „Byla tam, dělali jsme takový hluk, že jsme ji přeslechli.“ „Ale, co ty domovní dveře, byly přeci otevřené a nikdo z nás …“ „Zapomněli jsme v té chvíli úplně na dědu, jenž s námi nebyl v kuchyni,“ usmál se: „Šel zkontrolovat úly a nechal, zapomněl za sebou zavřít.“
Otočila se k němu: „Takže ty jsi to předtím už věděl?“
„Ne, nic jsem nevěděl, děda se vrátil, až hodnou chvíli, co jste vy odešli. A pak mi to až došlo.“
„A co jsi tady před tím celou tu dobu dělal?“
Zvedl hlavu a jejich pohledy se setkaly: „Víš, jak jsi nechala v obýváku tu svíčku.“
Její pohled byl pevný, pronikavý, ale na její tváři se pozvolna zračil úsměv, nebo alespoň mu to tak připadalo. Dívali se na sebe takto dlouho a začínalo jim být jasné, že pokud si chtěli dnes večer něco říct, až to nebylo potřeba.
