„Ale když Zarathustra byl samoten, promluvil takto k srdci svému: „Což je to možné! Tento stařičký světec ještě ani nezaslechl v svém lese, že bůh je mrtev …“[1]
Tak jako jsme spolu s Nietzschem pohřbili v předešlé části konvenčně chápanou smrt[2], přiložme ruce k dílu i v případě trochu více problematickém, tedy v případě boha. Není toto naše počínání trochu bizarní či přehnané? Před námi, my sami a jistě i po nás se vždy k bohu (či bohům) přistupovalo s tou největší mírou úcty. Známé jsou četné oběti, které měli zajistit jejich přízeň. Tito bohové pak ovládali podstatnou část lidského rozhodování. Proč však mluvím v minulém čase, jakoby se tato situace již nadobro přemístila do školských učebnic v podání řecko-římské mytologie? Bylo by přeci poctivější říci, tito bohové stále ovládají naše smýšlení a jsme jim ochotni dávat více než komukoliv v naší bezprostřední blízkosti. (Nemám zde na mysli pouze bohy hlavních světových náboženství. Těmito bohy myslím cokoliv, co se takto může definovat, vědou a technikou počínaje, ulpíváním na zachování života či maximalizaci jeho slastí konče.)
Ptám se tedy s Nietzschem, jak je to možné? Že jsme stále ochotni adorovat entitám na hony vzdáleným našemu skutečnému světu. Že se klaníme čemusi, co jsme si s největší pravděpodobností sami vytvořili. A že jsme tomu ochotni věnovat svůj volný čas, svoji sílu.
Pokud Nietzsche hlásá smrt boha má na mysli smrt těchto konkrétních entit. Na místo zaslepení prosazuje sebeuvědomění. Tato sebeuvědomění by se pak mělo dít v tzv. ideální rovině, kde si člověk uvědomuje svoji tvůrčí podstatu a naprosto vědomě zaměřuje nové ideály. [3] Tyto ideály jsou pak různého charakteru, ale jedno je jim společné. Nespočívají někde v hrůzném transcendentnu odtaženého od reálného světa, ale právě v něm, v jeho základu.
Myslím, že je naprosto jasné, že Nietzschemu nešlo ani tak o smrt Boha jako takového, ale boha (či bohů), o kterých jsem se zde zmiňoval. Pokud by se tedy chtěl některý ze „skálopevných“ ateistů ohánět tím, že náboženství, stále nechce pochopit, co Nietzsche tvrdil již před více než sto lety, bylo by dobré, aby se nejprve podíval kolem sebe, jestli zrovna neadoruje některému z bohů, kterými se tak vehementně ohání. Je dost možné, že budou tito bohové daleko více odtažití od světa a jejich uctívání mnohem bizarnější, než je tomu obecně v náboženství.
[1] NIETZSCHE, Fridrich. Tak pravil Zarathustra. s. 9.
[2] mám na mysli smrt kladenou do budoucnosti v rámci lineárně (a ve své podstatě i cyklicky) pojaté časovosti
[3] FINK, Eugen. Filosofie Fridricha Nietzscheho. s. 77.
