Rozbité stěny které se hrozivě dívají na každého kolemjdoucího a jež už možná ani nejsou zdmi, ale jen jakousi chaotickou sutí, kterou kdysi dávno někdo na sebe tak halabala navršil. Řekli byste jistě, pryč s těmito časovanými lavinami. Nemáme žádný zájem na tom, aby nás jednoho dne pohřbily pod svou obhroublou náručí. To snad není možné. Co dělá městský úřad? K čemu tu vlastně je?
A městský úřad se činí. Samozřejmě nejprve spraví radnici, vždyť bez řádně reprezentativního sídla se již dneska nedá politika vůbec dělat. Potom se vrhne na městské parky, lavičky, stojánky na kolo … pozůstatky hradem z dob třicetileté války, jakoby se snad švédská vojska měla znovu vrátit i se svými houfnicemi. Nevynechá ani jedno místo a my ho v tom náležitě podporujeme.
Ptáte se mě jak? Uvádím jen ve stručnost naše upravené fasády, pečlivě natřené ploty, nová plastová okna …
Všichni se činí. Jejich cílem je jedno - vytvořit místo, které by bylo hodné k našemu obývání. A tak postupem času mizí z našich očí rozbité stěny a jejich oprýskané omítky, o ruinách ani nemluvě – pryč s tou barabiznou už zde zabírala místo dost dlouho.
Všichni se činí. Náš cíl je jediný - obklopit se krásou, aby se nám dobře žilo a především, a to je třeba brát na zřetel, abychom byli touto krásou stále polidšťováni.
Rozbité stěny již téměř vymizely, místo těchto škarohlídů nastupuje krása. Díváme se na krásnou bílou fasádu a musíme nutně říct, že je krásná. (To se přeci tak říká, ne? Nebo snad chce někdo tvrdit, že v sobě nese kousek ošklivosti? Kde by je propánakrále asi tak vzala? V jednom nedotřeném místě u prahu dveří? Ne, veškerá ošklivost s konečnou platností mizí ze stěn našich domovů, ze zorného pole našich zraků, z našeho vnímání. K čemu si také stěžovat život pohledem na ošklivost?)
Jdu kolem rozbité zdi. Jdu kolem ní, upírám na ni pohled, okolí již potemnělo, přesněji řečeno stmívá se. Protáhlé stíny tančí po kusech omítky, protáhlé stíny tančí a mění se v postavy. Postavy tančí křepčí a pozvolna přecházejí v obrazy. Obrazy se na mě dívají, provokují mě, zkouší, co vydržím. Avšak nikdy neproniknou do mé mysli, nikdy, nebo … Nebo snad se zrodily právě v mé hlavě? Obrazy se na mě dívají a vstupují do mě, aby mohly opět vystoupit, jakmile nastane příhodný čas. (Třeba na další polorozpadlé stěně, či šmouhaté školní tabuli, obloze … obloze – velké rozbité stěně.)
Musím se chtě nechtě zamyslet, jestli je možné, aby zeď, jež vyvolává tak úchvatné obrazy, které mě zcela naplňují, byla pouze a jen ošklivá, prostě k ničemu, hodná destrukce. Kdybych ji zboural nebo opravil, zavrhl bych zajisté všechny obrazy, které mi díky své nerovnoměrnosti, rozdrobenosti a necelistvosti poskytuje.
Je tedy reálné, aby nedokonalost těchto stěn ve mně probouzela fantazii, díky níž mohu tvořit obrazy, jež mě naplňují?
Další důležitý fakt u kterého se musím pozastavit, je mé zjištění, že obraz který jednou na rozbité stěně uvidím, již nikdy nelze opětovně spatřit. Vždy tu bude něco, co vám to prostě znemožní: jiné světlo, jiný úhel pohledu, zaměření se na odlišný detail zdi a pokud se vám podaří překonat i tyto nástrahy, nikdy se nevyrovnáte s paradoxem své náladovosti a svého měnícího se já. Pokaždé, když se vám zachce opětovně spatřit nějaký obraz, shledáte nutně obraz odlišný, jelikož v té chvíli už budete jiným člověkem s trochu odlišnými náhledy, postoji, náladami, myšlenkami, představami, prostě se vším všudy.
Objevuje se nám zde tedy jedna zajímavá věc. Obrazy spatřené na rozbitých stěnách nebudou nikdy totožné, tedy budou naprosto originální a žádný padělatel s tím nic neudělá.
Přesto si myslíte, že by bylo nejlepší staré stěny prostě zbourat nebo alespoň dobře opravit? (Ohrožují přeci naši bezpečnost)
Pokud mě tyto obrazy částečně utvářejí či obohacují, jak bych docílil toho, abych s nimi nepohřbil i část svého potencionálního já? K tomuto vám řeknu jen jedno. Stokrát raději bych se nechal pohřbít pod sutinami starých polorozpadlých stěn, než abych ztratil část sebe sama, či možnost být zase o něco více sobě samému.
Rozbité stěny již téměř vymizely, místo těchto škarohlídů nastupuje krása. Díváme se na krásnou bílou fasádu a musíme nutně říct, že je krásná. Musíme nutně říct, že je krásná, ale to je asi tak všechno, co o ní můžeme říct. Tedy pokud nechceme použít banální obrat, tedy že je prostě bílá.
