Měsíc se v bělostném oparu svitu hvězd,
vpíjí do srdcí, do duší, do niter a dál,
do neznáma naivně známých světů.
A tento večer je předurčen nést,
naši liknavost, průbojnost, hrdost našich těl,
tonoucí radost v tísnivém splínu.
Ústa má hladovým ohněm planou, touží zahořet, zasvítit, prudce nyní vzplát. A proč? Pro to tělo? Pro precizní svaly? Jakoby ve mně mé něžné víly lhaly, s vůlí vzepřít se, utéci, navždy odtud pryč, rázně říct svoje na shledanou. Další noc v bezpočtech nocí padlých, které vraždily, dusily, melancholii víl. Toužím, nevím po čem, po kom, či pro co snad. Navzdory tomu, že smím jen umírat, a laskat naivnost, prázdnotu předepsaných chvil, s kyticí růží již šeredných a zvadlých. Silná moc blankytnou krajku chvátí, stále s požitkem, před týdnem, včera i dneska zas. Přesto věřím, že existovat ještě musí přeci, Bohyně pro níž umírali kdysi hojně reci. (A dnes? Dnes už jen já? Bohyně navždy ztracená, v radosti jež nemá konce dnů, v radosti bez citů, beze snů.) Vánek chladí siluety mých obnažených krás, jež nad ránem kouzlo nenávratně ztratí. Touha těch bělostně vroucích těl, nese požitek, ten klamný okamžik všech krás, tonoucích v ňadrech plně již vrytých, do dějin, aniž to básník ze své vůle chtěl, jímá jejich dech, před týdnem, včera i dneska zas, zabíjí bohyně v nadějích skryté. Nightwish, zas zůstává nesplněna.
