Na útesu (sbírka Humberto)

Děsivě rozverné, nespoutané vlny, letí k útesu s touhou, spočinout v jeho objetí. Vlna za vlnou. Proč právě já, to už tu nikdo jiný není? Den za dnem. Proč zrovna já mám přinést rozuzlení? Noc za nocí.

Stařičký pán dnes jak před tisíci lety, s klidem tiše naslouchá. „Protože Ty jsi Humberto.“ Růže překrásná, opouští přístav a ubírá se v dál. Chvíle zázraků, zmizely, přístav je prázdný, jen já sám, stojím na molu, a nevím v tom zmatku rozjařených vln, zda zavolám ji někdy zpátky. Stařičký pán dnes jak před tisíci lety, s něhou jemně ruce hladí. „Nemusíš ji obětovat.“ Obětovat? Ona je místem, po kterém má touha prahne. Ale Humberto, je přítomností, můj život celý. Obětovat život? Obětovat sen? Obětovat. Naše šapitó, náš domov, můj domov, domov mého já. Bez Humberta, prázdnota, jen pouhá nesmyslná tma. Obětuji sen! Humberto žije! A sním i další den, s touhou po kráse, s touhou po … Humberto žije. Děsivě skalnatý, nemluvný útes, líbá červánky na dobrou noc. aby směl vítat nový den, jenž nevzkřísí již více sen, navzdory vší touze. (Obětuje sen?! Humberto žije! A s ním i další den, tělo bez síly, duše bez … jen navždy mrtvý sen. Humberto žije, a Vašek žije v něm.)