Tesklivou pustinou páry žhavých bot při hvizdu pušek brázdí ztvrdlou zem. Kořalka útroby rozkládá v prach a mysl nevnímá noc ani den.
Marion,
odhrne z čela propocené vlasy
a poté kus své nepoddajné krásy
nabídne tak bezostyšně zcela,
když ruka tak neskonale smělá
tone v ňadrech, v hedvábí a dál …
Jen nabízím!
A ty sis mě kus vzal.
Mlhavé svíčky pouličních lamp
v dunění zvonů ztrácí svůj klid.
Kolkolem nikdo kdo by se snad smál,
když noční lidé vylézají z krypt.
Marion,
v úkrytu vždy milosrdných stínů
zas cáry svého baldachýnu
položí na zábradlí tak vratké,
když rty vínově sladké
brázdí zálivy, údolí i dál …
Jen nabízím!
Ty jsi mě prohledal.
Odulé tváře, námořníků ryk
vpíjí se v korbely zlatavého moku.
Nemožno nikde se doopravdy skrýt,
uniknout vše drtícímu kroku.
Marion,
v objetí zaprášené světnice
zas kousky ze své světice
rozdrolí do peřin rozházených
a do provazů tak převelice pevných
poroučí dlaně, paže, líce, krk a dál …
Já nabízím!
Ty jsi mě připoutal.
Liknavé vůně, zakouřený sál
chodící lidé odněkud a dál.
Žádný strach, to básník nezaspal,
jen odebral se neznámo kam.
Marion,
vystaví na obdiv odhalenou šíji
a s příměsí šarmu v tuto chvíli
pohodí do sametu noci
své tělo, nitro liknavé,
líbajíc stehna, krajky, podsvětí a dál …
Já nabízím!
A ty jsi mi krev sál.
Krása,
vzpírajíc se moci dusivého spánku,
utápějíc se v sebemenším vánku,
zpívajíc vzdor smíchu melodie křehké,
tonoucí v hlubině neskonale mělké,
kreslíce jen tak na papírovém nebi,
milujíc ústa okrášlená vředy,
toužíc chytit ten okamžik tak vratký
a prožít příběh byť neskonale krátký.
Marion,
proč nabízíš
svůj jedinečný šarm?
Pro lásku rukou potřísněných krví?
Pro hebkost nočních zkostnatělých lící?
Pro vůni rudých nabobtnalých rtů?
Pro půvab slizkých bezpáteřních plazů?
Možná. Snad.
Ale já jen nabízím.
Oni mi duši derou.
Já přece jen toužím.
Oni mé sny berou.
A odnášejí až na ta místa,
kde poprava je zcela jistá.
Ale já jen toužím.
Já jen nabízím.
