Seděl jsem a nebyl schopen říci slova,
byl jsem sám navzdory přítomnosti Heleny,
na první pohled mlád, ale v nitru znavený.
Své tělo napínal jsem, jak nejpružnější luk. A přesto, přes všechnu ohebnost a sílu, nenašel jsem dostatečnou víru, v počínání mé. A nepochopitelný zloděj čas, uváděl mé činy v zapomnění, mazal vzpomínky a v zatemnění, halil vidiny všech mých krás. Ležel jsem jen a nebyl schopen říci slova, neměl jsem nic navzdory něžným lícím na prsou, která tíhu jemně snivých rtů již dále nesnesou. Má mysl zdolala již, nejeden nebezpečný skok. A přesto, přes všechnu mrštnost a odvahu, nenacházel jsem správnou povahu, mého počínání. A nepolapitelný zloděj čas, uváděl mé činy v zapomnění, mazal vzpomínky a od kuropění, laskal obrazy všech mých krás. Běžel jsem jen a nebyl schopen říci slova, neměl jsem sílu navzdory opoře nohou mých, v naivní představě hranice možností svých. Má vůle zakusila již, ty krvelačné drápy. A přesto, přes všechnu naději a víru, utápěl jsem se v bezedném víru, mého počínání. A nepopsatelný zloděj čas, uváděl mé činy v zapomnění, mazal vzpomínky a v zastavení, dával mi padělky všech mých krás. Mluvím tu s vámi a nejsem schopen říci slova, jsem tu sám navzdory hladu vašich srdcí, jež chtějí nasytit a já jim přeci, nic neupírám. Jen berte vznešenost těch bílých koní, jen napínejte svaly, které stále bolí. Jen vzývejte pohledy nalíčených očí. Jen kroťte šelmy přepevnými zraky. Jen hlaďte polibky nalíčené rty. Jen ruce zvedejte do manéže výšin, jen píseň zpívejte, kterou v nitru slyším. (A která by měla být jen má.) Ale čas, ten zloděj všech mých krás, je neúprosný, je nedostižný, je příliš ctnostný, než aby byl přímý. Proto ji dneska každý zná, a myslí si, že je v ní cosi tajemného, myslí si, s úsměvem, že je pouze a jen jeho.
