Tisíce patníků podél cest,
spatřených mnohými zraky,
jež se dívaly.
Toliko vůní prašných měst,
kde večery splývají s rány,
ty oči vídaly.
Humberto, toť všechna krásná města, kde úžasným nazývá se vše. Humberto, toť konečná je naše cesta, a za ní už jen tajemné … Domov vozy barevné a vratké, tažené statnými koňmi, hřbety zpěněné. Chvíle odpočinku tak nevýslovně krátké, bodaly svojí rozvahou, mysle neklidné. Humberto, toť řady vozů vratkých, jež drkotají kamením. Humberto, toť stovky chvilek krátkých, a v nich to, o čem sním … Kulatý palác bohyně Afrodit, nesoucí umění lásky, které miluje. Holýma rukama tvořili ten div, tak nepopsatelně krásní, svými úsměvy. Humberto, toť palác bohyně snivé, jenž něžná nitra líbá. Humberto, toť divy duši libé. a srdce jen se dívá … Tak nebezpečně rychlé chvíle, poslední myšlenky letí, zuby zbroušené. Nebát se a oddat se plně síle, mrštného, pružného já, skoky bez dechu. Humberto, toť chvíle tolik prchavé, jež samu věčnost trvají. Humberto, toť důvěřivost v síly své, jež v přítomnosti hledají … Bez přesných pravidel či řádu, snovatky své sítě vinou, kolem našich těl. Jen tvoje váhání poskytne ti radu, že zase dneska nejsi tím, kým jsi být chtěl. Humberto, toť sítě tolik spletité, jež sami sobě spřádáme. Humberto, toť nebe rudě zalité, my slova vhodná hledáme … A víme, že jeho ostrý jas, setrvá vzdor temnotě v nás. (Ale ráno?) Jen Humberto, toť naše sny a plány, v epopeji příští, Jen Humberto, s polibky něžné dámy, v nichž se slova tříští. („Jsem Humberto, tvé milující já. Jsem Humberto“)
