Dobře, dobře, tak vám tedy o něm něco řeknu, ať už mi dáte pokoj – kapitulovala Sofie.
Posloucháme, jsme jedno velké ucho.
Tak o tom nepochybuji.
)Víte, na první pohled v něm uvidíte vcelku normálního kluka, nevšímavé pohledy, důležité jsou pouze a jen mé soukromé zájmy, však to znáte, jako každý kluk. Co mě však na něm zaujalo, byl jeho obličej, modré oči, středně velký nos, ústa, která již při pohledu slibovala jistou jemnost polibků a především jeho pleť téměř bez jediné vady. Černé, vlnité, pečlivě nažehlené vlasy, důsledně oholená brada, štíhlá postava, která svoji výškou nepohoršovala, snad jen svými dokonalými proporcemi, to vše ve mně vzbuzovalo zájem. Přiznávám, byla to především moje iniciativa, která nás dala dohromady, ale jeho introvertní povaha mi zcela vyhovovala. Byla jsem téměř až fascinována, jak se nezdráhal podřídit mému slovu, mým tužbám, mé vůli. Záhy jsem však poznala, že i když splní vše, co mi vidí na očích, řadí mě až kamsi na druhé místo. Jeho životním privilegiem byl počítač, tedy abych byla konkrétnější počítačové hry. Nikdy před tím jsem nedokázala pochopit, jak může mladý, téměř dospělý člověk, takové dětinské zábavě propadnout. Když jsem jej poznala, byl jeho vztah k počítačovým hrám již v pokročilém stádiu, který nelze označit jinak než závislostí. Počítačové hry, to byla jeho pravá realita, jeho smysl života, jeho celý život. Všechno ostatní (jídlo, spánek, kamarády, školu) stavěl na druhou kolej, kterou respektoval jen jako nutnost pro zachování své existence. Tato druhá kolej, druhá realita, pro něj představovala jen jakýsi obal knihy, který byl nezbytný k tomu, aby mohl číst svoji knihu. Samotnou knihu, tedy nesčetný sled myšlenek a obrazů, pro něj však přestavovaly počítačové hry. Udělalo si mi až nevolno, když jsem pochopila, že já také patřím, stejně jako jeho jídlo či spánek, na druhou kolej. V té chvíli jsem se na něj začala dívat docela jinými očima. Najednou mi přišlo, že je nesmírně naivní při našich rozhovorech, jako když si dítě myslí, že vše, co mu říká rodič je neoddiskutovatelná pravda. Začala jsem u něj také postrádat jakoukoliv cílevědomost, škola byla pro něj jen prostředkem k vykonávání budoucího povolání, které by mu zaručovalo bezstarostný život v jeho počítačových hrách. I já sama jsem se měla stát tímto prostředkem nebo spíše věcí, kterou by bylo možno kdykoliv využít k pobavení a k splnění biologických potřeb. Měla jsem mu být vždy oporou v jeho problémech, přičemž mé problémy, tužby a přání by byly naprosto druhotné. Servírka právě přinášela dva Bílé paviány a jedno Babiččino překvapení. Vaše čaje prosím.
