Jedenáct bílých lipicánů.
Kroky poklidné,
I když by srdce stokrát chtěla,
vyrazit vpřed a uniknout tak scela.
Hlavy svěšené,
až nitro mé se velmi rmoutí,
ohromeno hodlá ustrnouti.
Nad bělostnou rouškou z hedvábí,
zářící jasem diamantů.
A nic tak silně nevábí.
Jedenáct bílých lipicánů.
Černý smoking s cylindrem do čela, kde je potřeba, tam jdou moje nohy. V očích mých, jež proniknou vše docela, zračí se okamžik a síla touhy. Vzít jej, uchopit pevně jak opratě, bez kolísání, bez vší závratě. A přesvědčit jej, přemluvit scela, aby byl jen můj. Nevím dne, hodiny, ba ani měsíce, čas, jak nevýslovně těžký protihráč. Vždyť mé sny a jsou jich tisíce, přetváří jen dle obrazu svého. A zkoumá, sleduje každý můj krok, neúnavně týdny, měsíce i rok. Ale umluvit jej, podplatit scela, Aby hrál jen pro mě. Krásný elegán opodál zas stojí, pohled upřený na líce jemná. Ať se odváží! Čehože se bojí? Snad neúspěchu svého jména. Jen pomoci mu tak ochotně a mile, aby dostál tolik vytoužené chvíle. A zamluvit jej, Pojistit scela, Aby sloužil jen mě. Velký dům, či spíše palác rozlehlý, se točí v mých všedních ulicích, Kde míjím stovky takovýchto domů, v kalužích tak jasně zářících. A padají na mě monumentalitou, kdesi v sobě odedávna skrytou. Jejich linie v slunci se skvoucí, svým šarmem nepřestávají tlouci, (do mého nahého těla). Přestavět je scela, aby stály jen ve mně. „Já už chci zase vidět peníze, ne jen směnky. Mít své úroky a četné provize, ne jen dluhy.“ Jedenáct bílých lipicánů. Poklidně v kruhu, a jejich klid přenáší podivný žal, že není nikdo, kdo by o ně stál. Oči zkalené, svým temným smutkem mojí prázdnotu, přetváří v jednu jedinou jistotu, že bělostná rouška z hedvábí, zářící jasem diamantů, mě pokaždé k sobě přivábí, Jedenáct bílých lipicánů.
